(Úvod – orchestral overture) (Housle šeptají jako vítr nad Wadi Rum, lesní rohy volají do tmy, bubny se valí jako duny v bouři…) A když se mlha prachu rozestoupí, na obzoru povstává město zrozené z kamene a krve – Petra, rudá královna pouště. --- (Sloka I – Crescendo) V al-Siqu se světlo láme jako meče v bitvě. Úzké údolí, pevné jako sevření válečníka, vedlo tisíce kroků, obchodníků i armád, a jejich ozvěny dnes doprovází náš pochod. (Sopránové sbory zpívají tóny prastarých bohů, zatímco žestě burácí, když písek zvedá vítr) Jordánská země pulzuje jako válečný buben – pevná, tvrdá, nesmlouvavá. Každý krok vpřed je jako vstup do chrámu předků, každý nádech chutná po prachu bojišť a po věčnosti. --- (Refrén – Full orchestra burst) Petro! Z popela věků povstáváš, jak kolos z rudého kamene. Tvé sloupy jsou stráže, tvé brány jezdci, tvé stěny zpívají hymnus války. Tam, kde bouře drtí světlo, kde písek brání korunu králů, tam stojíš – nezdolná, město, které zkrotilo poušť i čas. --- (Sloka II – Orchestral march) El-Khazneh se vynoří jako zjevení – sloupy stoupají vzhůru jako triumfální věže. (most) (harfy zní pod jejich vršky, a tympány burácí jako bitva znovuzrozená ve kameni) Do stěn jsou vytesané příběhy – o králích s tvářemi z bronzu, o bojovnících, kteří bránili cestu z Mediny až k moři, o karavanách nesoucích kadidlo, zlato i krev. A když nepřítel přišel v stínovém šiku, Petra pozvedla své skály jako štíty, její labyrinty pohltily vetřelce, a její ticho se stalo zbraní ostřejší než ocel. --- (Most – Choral Sanctus) „Sanctus bellator, qui desertum regit…“ (Latinský chorál se mísí s arabskými melodiemi struny hrají oheň, dechy hrají písek) Nad námi se vznáší duchové padlých – jejich kroky jsou slyšet v každé dutině kamene. A my víme, že stojíme v katedrále pouště, kde není strop, jen hvězdy, a kde bohové slyší každý úder našeho srdce. --- (Sloka III – Final charge) U Kláštera, Ed-Deiru, kde stojí věže jak pevnost bohů, se poušť otevírá jako bitevní pole. Vichry se ženou vpřed, soprán stoupá do výšky, zatímco mužský sbor burácí jako válečné rohy. Jordánsko se nad námi tyčí jako království z oceli – země, která přežila impéria, bouře, ohně i pád bohů. A Petra, vytesaná do srdce hor, nás volá, aby nás prověřila. Kdo kráčí jejím stínem, ten musí obstát proti osudu, proti větru, který se mění v písečnou smršť, proti času, který nikdy neustoupí. --- (Refrén – Grand Finale) Petro! Rudá pevnosti věků, kde válečníci ztratili jména, ale ne čest. Tvé sloupy jsou chorál, tvé hory brány, tvé ticho je píseň, kterou hrají bohové. V písku spí dějiny, v kameni hřmí věčnost, a kdo projde tvou temnotou, ten povstane v symfonii války. --- (Outro – Soft strings) A když orchestr umlkne, zůstává jen poušť. Ale Petra dál září pod hvězdami, stráží časy minulé i ty, které teprve přijdou. Její balada nikdy nekončí – jen čeká na dalšího poutníka, který se odváží vstoupit do města, kde každá skála zpívá o hrdinech.

Petra město pouště