---
SLOKA I
Pod kamenem spí rozkazy,
vytesané do hlíny a kostí.
Kroky zní cize, jak modlitby beze jmen,
vzduch tu řeže plíce,
jako by sám dýchal strach.
Muž bez tváře kopal tunel,
nevěděl proč,
nevěděl kam.
Jen císařův stín mu stál za zády
a ticho mu lámalo hlas.
---
REFRÉN
Josefov volá z hlubin země,
hlasem, který nikdy neutichl.
Podzemí dýchá,
stěny si pamatují krev i slib.
Josefov – pevnost beze bitvy,
válka tu zůstala navždy.
Nezvoní meče,
jen srdce tluče v kameni.
---
SLOKA II
Chodby se stáčí jako myšlenky šílence,
každá vede jinam,
žádná ven.
Trámy praskají pod váhou let,
ale paměť je těžší než kámen.
Slepé konce čekají,
miny nikdy neodpálené,
připravené zabíjet
nepřítele,
který se bál už samotného místa.
---
REFRÉN
Josefov šeptá do tmy,
jména, co nikdo neslyšel.
Podzemí bdí,
i když svět nahoře spí.
Josefov – chrám strachu,
postavený proti času.
Ne padlí vojáci,
ale jejich stíny tu hlídají dál.
---
MOST (ztišení / ambient / sbory)
Slyšíš to?
To nejsou kroky.
To pevnost mluví.
Každá kapka je vteřina,
která se odmítla pohnout dál.
Tady se historie nevypráví.
Tady tě sleduje.
(Ozvěny, hluboký sbor, industriální ruch)
---
SLOKA III
Dotkneš se zdi
a stáhneš ruku zpět.
Je studená…
nebo živá?
Pevnost nikdy nebojovala,
a přesto zná válku líp než pole smrti.
Čekala tak dlouho,
až se sama stala zbraní.
---
ZÁVĚREČNÝ REFRÉN (epický, plný)
Josefov volá z hlubin země,
a jeho hlas nelze umlčet.
Podzemí žije,
dokud si někdo pamatuje.
Josefov – ticho říše,
zapečetěné pod světem.
Válka tu neskončila…
jen se naučila mlčet.
---
Logistik
