Když úsměv psal její jméno

Byli dva přátelé, muž a žena,

svět dal jim blízkost, ne stejná jména.

On miloval tiše, bez nároků a křiku,

ona ho střežila v srdci… v přátelském zvyku.

​Byla už vdaná, však láskou zlomená,

v domě plném ticha, kde naději už nemá.

Když napsal jí krátké: „Jak se dnes máš?“

její úsměv rozkvetl, i když den byl zas tmář.

​

Někdy totiž láska nepotřebuje dotek,

stačí zprávy v noci a tichý zvyk i vděk.

Jméno, co nešeptáš nahlas, jen v tmách,

no bije v tobě silněji než všechno v nás.

Když úsměv psal její jméno do prachu hvězd,

byl to ten nejtěžší a nejkrásnější trest.

​

On byl ten, co čekal, i když nemusel,

chápal její smutek, když svět ji neunesl.

Nikdy si neřekl o víc než její smích,

přestože v něm hořel ten zakázaný hřích.

​Ona to cítila, však bála se zas snít,

jednou už padla a nechtěla se bít.

Nechala ho stát v dešti vlastních citů,

zatímco hledala klid v troskách starých slibů.

​

Miloval ji tak, jak se miluje ve stínu,

bez výčitek, bez tlaku a bez nároku na vinu.

A přestože ji nikdy nemohl mít celou,

byl jediný důvod, proč se smála světu.

​

Možná jen nebyl ten správný čas,

možná jen nesprávný byl příběh v nás.

Však pokud se jednou zeptáš, co bylo skutečné,

byla to tahle láska… tichá a nekonečná.