V srdci džungle, kde stíny stromů pohlcují světlo, kráčí válečník Xochitl. Jeho zbroj je pokrytá prachem bitev a oči planou, jako by nesly oheň samotného Slunce. Každý krok duní, bubny předků buší v rytmu jeho srdce.
Pyramidy se tyčí nad ním, staré a mocné, chrámové kameny šeptají příběhy obětí a bohů. Xochitl zvedá meč a volá:
„Tonatiuh! Tlatecuhtli!“
(Slunce! Bože zla!)
V džungli se ozývá hukot bubnů, zvuk válečné pochodové síly. Xochitl přísahá:
„Nimitstlatlauhca! Nimitztlazohtla kuali tlahtolli!“
(Přísahám svou krev! Miluji pravdu a slovo!)
Refrén:
Syn Slunce vstává, Xochitl kráčí temnotou.
Bubny ho volají, oheň bohů ho nezdolá.
Mezi stíny a světlem drží pevný směr.
Válečník bohů, syn Aztéků – nikdy neuhne.
Vstupuje do chrámu, kde stíny tančí kolem oltářů z kamene. Každý reliéf, každý symbol vypráví o odvaze a smrti. Xochitl se sklání a šeptá:
„Cuauhtli! Nimitstlatlauhca! Nimitztlaçotla!“
(Orel! Přísahám! Miluji tě!)
Najednou z džungle vystřelí křik nepřátel. Xochitl zvedá meč:
„Axcan! Totec! Nimitztlazohtla in tlakatl!“
(Nyní! Bože! Přísahám, muži!)
Bitva propuká. Země pod nohama se třese a stíny tančí s ohněm. Každý zásah, každý skok přes řeku je veden silou duchů dávných válečníků. Xochitl ví, že jeho cesta nekončí s mečem – je to pouť odvahy, víry a síly.
Refrén:
Syn Slunce vstává, Xochitl kráčí temnotou.
Bubny ho volají, oheň bohů ho nezdolá.
Mezi stíny a světlem drží pevný směr.
Válečník bohů, syn Aztéků – nikdy neuhne.
Na vrcholu pyramidy, kde vítr šeptá legendy, Xochitl zvedá meč a pronáší svou poslední přísahu:
„Nimitztlazohtla, Tonatiuh! Nimitztlazohtla, Tlaloc!“
(Milovat tě budu, Slunce! Milovat tě budu, Tlaloc!)
Slunce zapadá a paprsky malují zlaté stíny na zbroj válečníka. Xochitl ví, že jeho krev je spojena s příběhy bohů, že legenda kmene bude žít dál a že temnota nikdy nezdolá jeho odvahu.
---
Logistik
