(INTRO) Ledový vítr šeptá nocí, únor svírá poslední mráz. (SLOKA I) Sníh se třpytí jak prázdné sliby, led se láme pod tíhou dní, nebe šedé drží ticho, zima šeptá: „Ještě chvíli.“ Holé větve jako ruce čekají na první dech, poslední záchvěv bílých polí kreslí mráz do našich cest. Vichr řeže do tváře, slunce ztrácí svou moc, ale někde pod tou krustou už se rodí nový krok. (PŘEDREFRÉN) Pod ledem pulzuje život, pod tichem klíčí hlas, každý konec nese začátek, každý mráz svůj čas. (REFRÉN) (silný, melodický) To je poslední dech února, poslední mráz na rtech, země dýchá pod povrchem, čeká na zelený svět. Z ledu vstává nový oheň, v kořenech proudí žár, zima padá z ramen stromů, jaro kráčí dál. (SLOKA II) Sníh už měkne v ranním světle, kapky bijí do země, ticho praská v první píseň, co se dere ven z temně. V korunách stromů slyším šepot, křídla kreslí první kruh, ptačí ráj se tiše vrací do zelených korun dnů. Kos i sýkora už volá, strakapoud buší rytmus dnů, nad loukou se vznáší drozd, nebe plní nový zvuk. (SLOKA III) Křupe led pod tíhou kroků, řeka hledá nový směr, v tichu slyším slabé klíčení, co proráží zimní šeď. Na obzoru světlo sílí, i když chlad se nechce vzdát, poslední noc se ještě brání, ale ráno už jde stát. (PŘEDREFRÉN II) V každém pupenu je síla, v každém listu skrytý plán, po každé dlouhé zimě se vrací zelený chrám. (SLOKA IV) Pod sněhem se země hýbe, kořeny se tiše chvějí, v hlíně doutná zelený oheň, co mráz už nezastaví. Břízy pijí první teplo, větve ztrácí křehký šat, únor v rukou drží stíny, ale ví, že musí padat. (REFRÉN) (větší, sborové podklady) To je poslední dech února, co mizí v ranních mlhách, z jeho chladu roste naděje v prvních jarních hrách. Koruny stromů zelenají, ptáci zpívají svůj ráj, zima ztrácí svoje stíny, svět se znovu nadechuje dál. (SLOKA V) A pak náhle — píseň v korunách, vzduch se rozechvěje zpěvem, sýkory a kosové křičí, že čas je otevřený dnem. Strakapoud buší do kmene, jako bubeník jarních bran, ptačí ráj se znovu vrací do zelených chrámů stran. (MOST) (ztišení, jen piano + smyčce) Pamatuj si mráz i ticho, protože bez nich není květ, každý pád je jen přestávka před tím, než vyroste svět. (SLOKA VI) Tání kreslí stříbrné žíly po kamenech starých cest, v každé kapce je nový příslib, že se svět zas může nést. Mráz už praská ve svých zdech, jeho vláda ztrácí hlas, z větví padá poslední stín, co držel únor v nás. (PŘECHOD) (gradace) A v tom tichu, těsně před výbuchem jara, země zadrží dech, pak vytryskne zelený plamen života a rozlomí zimní věk. (FINÁLNÍ REFREN) (plný metal + orchestr) Únor končí, sníh se láme, zelený oheň plane v nás, ptačí zpěv je vítězný chorál, co přehluší zimní čas. Z temné noci roste ráno, z bílých polí nový sen, poslední dech února mizí — a jaro vstupuje ven.

Poslední dech února