U mrdáka

🐺 Pověst o Vlkovi Mrdákovi

Kdysi dávno, v dobách, kdy lesy byly hustší a noc temnější než lidská mysl, toulal se těmito kopci vlk, jakého kraj nepamatoval.

Nebyl to obyčejný vlk.

Říkali mu Mrdák.

Ne pro sprostotu jména, ale pro jeho divokost, sílu a nezkrotnost. Byl větší než ostatní, srst měl tmavou jako noc bez měsíce a oči mu žhnuly jako uhlíky v ohništi. Lovil tiše. Rychle. Neúprosně.

Lidé z okolních vsí si o něm šeptali u kamen.

Tvrdili, že není jen z masa a kostí, ale že je duchem lesa. Strážcem. Trestem. Zkouškou.

Když přišla mlha a měsíc se vyhoupl nad hřebeny, ozvalo se jeho vytí. Táhlé. Dlouhé. Mrazivé. Neslo se údolím tak silně, že dětem tuhla krev v žilách a psi se krčili u dveří.

Jednou se prý několik mužů rozhodlo, že vlka vystopují a zabijí. Vydali se do lesa za úplňku. S puškami. S odvahou podpořenou pálenkou.

Ale nevrátili se všichni.

Ti, co přežili, mluvili o očích ve tmě. O tichu, které bylo hlasitější než výstřel. O stínu, který se pohyboval rychleji než kulka.

Od té doby nikdo vlka nehonil.

Říká se, že Mrdák nikdy nezemřel. Jen zmizel. Splynul s lesem. A když se noc zdá příliš tichá… možná pořád chodí mezi stromy.

A právě tady, kde dnes stojí ta cedule, měl své doupě.