(Intro – temné smyčce, hluboké bubny rostou v intenzitě) V šeru se rodí den, co přináší válečný dech. Podél hradby vane chlad, kam dopadá stín tisíců kopí. Vídeň stojí, tichá a pevná, ale vědomá si, že dnešní ráno může být poslední. A vojáci v brnění svírají meče, jako by v nich byla naděje celého světa. --- (Sloka I) Země se třese, když kopyta dopadají do hlíny promáčené noční rosou. V dálce duní bubny, jako srdce obrovského tvora, který požírá svět. Nad městem šlehají plameny strachu, ale na hradbách stojí muži, kteří vědí, že ustoupit znamená konec. Stáli zde už celé týdny, zranění, hladoví, unavení. A přesto každý z nich pozvedne zrak k praporu, jenž vlaje nad věží. Je to víra, co je drží, víra, že světlo má ještě šanci přežít. --- (Refrén) Vídeň volá do nebes, hlasem prastarých zdí: „Nenech nás padnout, ještě ne, ještě ne dnes!“ Oheň se zvedá, kouř halí věže, ale pevnost musí stát. A v každém srdci duní rytmus jako orchestr války, odvaha ostřejší než ocel, vůle silnější než strach. --- (Sloka II) Na kopcích v dálce se cosi pohne. Nejprve jen ševelení větru, pak záblesk koní v brnění. A když se mlha roztrhne, objeví se křesťanská jízda, tisíce jezdců, co odpovídají poslední prosbě města. Jejich prapory se třpytí jako plameny naděje. Z hradby zaznívá výkřik — naděje se vrací do žil obránců. Muži se znovu staví do řad, sevřou štíty, jejich oči hoří. Dnešní den je zlom. Dnešní den rozhodne, zda světlo přežije, nebo pohasne. --- (Refrén II) Vídeň volá do nebes: „Stůj při nás, když se láme čas!“ Hromy války burácí, země se chvěje, a když meče zazvoní, je to jako úder zvonů osudu. Ještě žijeme, ještě dýcháme, a každý, kdo tu stojí, je strážcem světla. --- (Most) V mlze je slyšet modlitba, šeptaná i silná, národ stojí na hraně dějin a čeká, zda přežije. Stíny se lámou, víra se tříští, ale znovu spojuje, a když se jízda řítí z kopců dolů, ví každý obránce i útočník, že teď se rodí legenda. --- (Finální Refrén) Vídeň volá do nebes, hlasem, který rozráží temnotu: „Nepřestaneme stát, dokud se nezvedne svítání!“ V ohni, v prachu, ve válečném dýmu, kde země křičí a nebe se chvěje, se zrodí vítězství těch, kdo odmítli padnout. A nad Dunajem pak zazní tichá ozvěna: Světlo přežilo. --- (Outro) Až se nad bojištěm usadí prach a poslední ozvěny bubnů utichnou, Vídeň bude dál stát. Jako svědek odvahy, jako město, které nezmizelo. A píseň o těchto dnech zazní ještě stokrát – až do věků.

Boj o Vídeň