(SLOKA I) Na cestě pod Pálavou se večer tiše sklání, slunce jak měděná mince mizí za stráním. V řádcích vinic se leskne kapka, poslední dech dne, a teplo kamenů ti šeptá: „Zůstaň, tady je ti dobře.“ Voda u Nových Mlýnů hladí břeh jak starý přítel, a vítr rozezní listí, jak by hrál na struny kytar jemně. (SLOKA II) Sedím na molu, prut ponořený v tichu hladiny, kolem vůně léta, trávy a odpočaté krajiny. Čas se tu zpomalí — nikdo nic nehledá a nemusí, jen rybářské splávky tančí, jak příběhy psané do kaprů v busi. Někde v dálce zazní smích, co se rozplyne s večerním žárem, a já cítím, jak tenhle kraj vydechuje klid do rozháraných karem. (REFRÉN) A Pálava zpívá, tak tiše jak starý rock’n’roll, jen jemná melodie vín a vodních rolí kolem kol. Jestli hledáš mír, najdeš ho tady mezi horou a řekou, v kraji, kde člověk zpomalí a stane se zase někým. Pálavské večery hoří ve víně jako zlatý tón, co v duši zůstane dlouho poté, co ztichl poslední zvon. (SLOKA III) V noci vinice dýchají sladkou vůní ze země, hvězdy se vynoří nad Pálavou, tiché a jemné. Usednu pod pergolu, naliju sklenku bílého zrána, v každém doušku je léto, které se nikdy nezestárá. Kolem se rozprostře mír, takový, co se nerodí ve městech, jen tam, kde člověk poslouchá ticho a nachází cesty ve větvích. (SLOKA IV) Ráno přináší mlhu, co hladí hladinu jako krajku, rybáři už sedí u břehu, každý s vlastní pohádkou. Nebe se zlomí do modra, jak když malíř přidá barvu, a kytara v duši brnkne, i když ruce zrovna nehrají zpravu. Tady člověk zapomene na hluk a denní spěch, Pálava učí dýchat – a já ji za to miluju víc než dech. (REFRÉN – ZÁVĚR) A Pálava zpívá, tak tiše jak starý rock’n’roll, v hladinách se třpytí tón, co uklidní i bol. Vítr z vinic nosí příběhy lidí, co tu žijí léta, že největší dar je umět zastavit – a vnímat krásu světa. A když se večer zlomí do tmy a rybník zhasne svůj stín, zůstane píseň v duši znít – o Pálavě, tichu a vín. ---