(SLOKA I)
Na cestě pod Pálavou se večer tiše sklání,
slunce jak měděná mince mizí za stráním.
V řádcích vinic se leskne kapka, poslední dech dne,
a teplo kamenů ti šeptá: „Zůstaň, tady je ti dobře.“
Voda u Nových Mlýnů hladí břeh jak starý přítel,
a vítr rozezní listí, jak by hrál na struny kytar jemně.
(SLOKA II)
Sedím na molu, prut ponořený v tichu hladiny,
kolem vůně léta, trávy a odpočaté krajiny.
Čas se tu zpomalí — nikdo nic nehledá a nemusí,
jen rybářské splávky tančí, jak příběhy psané do kaprů v busi.
Někde v dálce zazní smích, co se rozplyne s večerním žárem,
a já cítím, jak tenhle kraj vydechuje klid do rozháraných karem.
(REFRÉN)
A Pálava zpívá, tak tiše jak starý rock’n’roll,
jen jemná melodie vín a vodních rolí kolem kol.
Jestli hledáš mír, najdeš ho tady mezi horou a řekou,
v kraji, kde člověk zpomalí a stane se zase někým.
Pálavské večery hoří ve víně jako zlatý tón,
co v duši zůstane dlouho poté, co ztichl poslední zvon.
(SLOKA III)
V noci vinice dýchají sladkou vůní ze země,
hvězdy se vynoří nad Pálavou, tiché a jemné.
Usednu pod pergolu, naliju sklenku bílého zrána,
v každém doušku je léto, které se nikdy nezestárá.
Kolem se rozprostře mír, takový, co se nerodí ve městech,
jen tam, kde člověk poslouchá ticho a nachází cesty ve větvích.
(SLOKA IV)
Ráno přináší mlhu, co hladí hladinu jako krajku,
rybáři už sedí u břehu, každý s vlastní pohádkou.
Nebe se zlomí do modra, jak když malíř přidá barvu,
a kytara v duši brnkne, i když ruce zrovna nehrají zpravu.
Tady člověk zapomene na hluk a denní spěch,
Pálava učí dýchat – a já ji za to miluju víc než dech.
(REFRÉN – ZÁVĚR)
A Pálava zpívá, tak tiše jak starý rock’n’roll,
v hladinách se třpytí tón, co uklidní i bol.
Vítr z vinic nosí příběhy lidí, co tu žijí léta,
že největší dar je umět zastavit – a vnímat krásu světa.
A když se večer zlomí do tmy a rybník zhasne svůj stín,
zůstane píseň v duši znít – o Pálavě, tichu a vín.
---
Logistik
