---
(SLOKA I)
Na úbočí Branických skal, kde se noc tísní mezi kameny,
bdí rytíři v tichu staletí, jejich přísahy jsou pevné jako kořeny.
Varhany větru hrají nad Vltavou, když ocel v rukou ztěžkne tichým tónem,
a kroky stráží zní jak dávná ozvěna, připravená střetnout se s každým hromem.
Černé pláště vlají v mlze, jejich stíny kopírují rytmus zrozený z bouří,
a v jejich pohledech je síla, co vyčkává – až osud znovu vstoupí do dvora noci.
---
(SLOKA II)
Pod Braníkem leží komora starých dějin, vytesaná v podzemní žíle,
kde visí erby padlých hrdinů a jejich jména šeptají v klenbě chladné a tiché.
Tam rytíři sklánějí helmy k zemi, aby vyslechli hlas předků v ocelovém nářku,
a jejich srdce zaplavuje plamen, který nepohasne ani v nejtemnějším úsvitu.
Smyčce osudu hrají, když přísahají bránit zemi, která je rodem i snem,
a varhany v dálce duní jako připomínka, že Česká zem nikdy nepadne bez boje, bez jmen.
---
(SLOKA III)
Když k obzoru přichází zmar a Praha se halí do tónů války,
rytmus bubnů swelluje jako bouře, jež chce zlomit zdi staré i nové vlády.
Braničtí rytíři sedlají koně, v očích odraz ohně, co krouží nad městem,
a jejich meče se lesknou jako meteory, které dopadají na zkažený svět svým trestem.
Kopyta duní jako timpány, prapor s lvem se vzedme jak fanfára hrdé slávy,
a každý rytíř ví, že země volá – že nastal čas vstát z legend a vstoupit zpět mezi živé hlasy.
---
(SLOKA IV)
Až největší temnota padne na české hory, až mlha skryje každý krok,
Braníčtí rytíři vyjedou z hlubin noci, jejich pochodně prorazí stín i mráz z okovů dob.
Vítr se zvedne jako chór archandělů, když meče sehrají svůj ledový zpěv,
a celé město ucítí v zemi otřes, jako by se Vltava sama změnila v válečný vřev.
Pro domov, pro rodinu, pro svobodu, pro Čechy – to je jejich závěť i dech,
a když zvednou štíty, světlo dopadne na Prahu jako nový úsvit, silnější než smrt či strach.
---
(MOST)
V orchestrálním šeru zazní hlas, jenž vede přes strach, noc i žal,
„Když země klesne na kolena, povstaňte – je čas, aby rytíři z Braníku dál stál.“
Sbor se zvedá nad městem, smyčce proříznou ticho jako plamen v tmě,
a každý, kdo slyší jejich kroky, ví – návrat těchto strážců se děje jen v hodině nejtěžší na české zemi.
---
(REFRÉN) (EPICKÝ)
Ó rytíři Braníku, štíty z kamene, srdce z ohně, vůle z hor,
až bude nejhůře, povstanete – proti bouři, proti temnotě, proti všem hordám z bědných dob.
Na praporu lev zařve, Praha ucítí svou krev, co proudí jako hrom,
vyjedete z mlh, z dějin, z legend – bránit českou zem, náš domov, náš střed, náš strom.
---
Logistik
