---
(Sloka I)
Z ocelové mlhy nad Ostravicí vstává město,
co nese v srdci věky hromu, ohně, železa.
Sbor smyčců rozechvívá vzduch, jak kdyby dávné šachty
zpívaly píseň z hlubin, kde se rodila odvaha i tíha.
Bicí hrají rytmus kroků horníků, co kráčeli tmou,
žestě volají jako trubky válečníků — pevně, hrdo, přímo.
V komínech zní ozvěna staleté dřiny,
a město nese dál jejich sílu, jak král, co odmítá kleknout.
(Sloka II)
Dolní oblast — katedrála z oceli a světla,
kde vysoké pece stojí jak strážci u bran minulosti.
Orchestr se rozlévá jejich stíny jak příliv,
harfy kreslí paprsky světel, co tančí mezi trubkami konstrukcí.
Bolt Tower probodne nebe jako kopí bohů,
a pod ní gong burácí jako srdce titána zrozeného z uhlí.
Vítkovice vypráví příběhy, které nezestárnou,
a v jejich kovových kostech spí oheň, co jen čeká na probuzení.
(Refrén)
Ostravo, ocelové srdce země,
zníš jak orchestr tisíců duší.
V ohni se rodíš, v popelu vstaneš,
tvá hrdost nikdy nevyprší.
Nad hutěmi stoupá hymna světla,
co kříží věky, sny i nářky.
Ostravo, tvá píseň nesmrtelná,
nese se dál jak křik železné strážky.
(Sloka III)
Tam, kde kdysi duněl stroj a déšť uhlí padal do ulic,
teď violoncella zpívají temné, hluboké motivy země.
Klarinety kreslí chlad industriálního rána,
zatímco tympány připomínají kroky těch, co šli do dolů bez bázně.
Colours rozzáří noční nebe jako hvězdná bouře,
a rytmus moderní hudby se propojí s ocelovou historií.
Staré zdi vibrují novou energií,
jak kdyby sama Ostrava povstala z popela a otevřela křídla z kovu.
(Most) – (Orchestrální vzestup)
Sbor latinsky šeptá “Fortitudo, anima ferri…”
— síla, duše z železa, co nikdy nepraskne.
Smyčce stoupají, žestě se vzedmou,
a město jak bájný kolos zvedá se do výšin.
Hluboko v šachtách spí temnota, ale i světlo,
v každé vzpomínce na ty, kteří dali městu dech.
Vysoko nad pecemi hoří nové sny,
a melodie roste jako bouře, která prořízne tmu.
(Refrén)
Ostravo, ocelové srdce země,
zníš jak orchestr tisíců duší.
V ohni se rodíš, v popelu vstaneš,
tvá hrdost nikdy nevyprší.
Nad hutěmi stoupá hymna světla,
co kříží věky, sny i nářky.
Ostravo, tvá píseň nesmrtelná,
nese se dál jak křik železné strážky.
(Outro) – (Orchestrální závěr)
A když noc dopadne na tvé ocelové kosti,
symfonie světel rozzáří město jako korunu králů.
Kovy zalezou do ticha, ale jejich hlas neutichá —
jen se tiše přidá k větru v ulicích.
Ostravo, město minulosti i znovuzrození,
v tvém rytmu je něco, co se nezlomí.
A tak tvůj zpěv zní dál, jak věčný plamen,
co v každé duši vzbudí respekt… i úctu k ocelové královně.
---
Logistik
