---
(SLOKA I)
Na březích Vltavy, kde skály Braníku šeptají o časech králů,
stojí stráže v temných pláštích, v jejichž zraku plane oheň dávných poslů.
Meče zavěšené na opascích zpívají, když vítr hladí starý lom,
a jejich kroky duní městem jako tiché varování před nepřátelským hromem.
Nad Prahou se třpytí hvězdy, co jsou svědkem přísah z krve a kámenů,
a rytíři v noci bdí nad zemí českou, jejíž srdce znají do kořenů.
Jak noční vlci obcházejí hranice, kde světlo mizí v mokrých zdech,
a s každým úderem bezčasí chrání domov, který milují víc než vlastní dech.
---
(SLOKA II)
V podzemních chodbách pod Braníkem, kam nesmí vkročit cizí krok,
spí ocelové srdce rodu, jenž byl zrozen, aby v nouzi povstal jako boží zvon.
Tisíce let staré kroniky ukrývají příběhy těch, kdo padli pro čest,
a jejich hlas v kovových stěnách šepotá: „Až bude nejhůře, zase povstaňte přes bolest.“
Tam, kde se zvedají parní mlhy nad železniční tratí a skalní stěnou,
rytmus města splývá s tlukotem štítů, jejichž síla vibruje vervou hromovou.
Rytíři zvedají helmy k obloze, jako by čekali znamení bohů dnů,
a když vítr otřese korunou stromů, vědí — zkouška se blíží, přichází čas snů.
---
(SLOKA III)
Když nad krajem visí kletba válek, když nepřítel vstoupí do našich bran,
Braníkem projde válečná jízda, zbroj třpytí se jak orchestrální chrám.
Ze skál se zvedne ozvěna kopyt a rohy zaduní jak hněv samotné země,
a rytíři s lvem na praporu letí vpřed, jak orel bránící své pevné hnízdní dřevo tajemné.
Nikdo je neviděl stát, když se láme svět — jedou, dokud nepadne prach,
a jejich výkřik v soumraku je jako bouře, jež rozsekne tyranii na kusy strach.
Ne pro slávu, ne pro moc či zlato, ale pro lid, pro rodinu, pro hrdost,
protože česká zem je jejich krev, jejich dech, jejich nejhlubší ctnost.
---
(SLOKA IV) (FINÁLE)
Až jednou přijde největší temnota a pokryje Prahu svým stínem,
Braníčtí rytíři opět povstanou, každý z nich světlem, plamenem i štítem.
Vyjedou z úzkých uliček, z podskalí, z mlhy jako duchové dávných věků,
a v jejich očích se odrazí celý národ, co stojí za nimi — bez bázně, bez vzdechů.
Lev na jejich vlajce zařve a probudí sílu, která spala v kořenech hor,
a řeky i město pocítí ozvěnu kroků, co mění dějiny jako ohnivý chor.
Až bude nejhůře, až svět znovu zavolá svůj soud,
rytíři z Braníku vyrazí vpřed — pro českou zem, pro Čechy, pro národ, pro hrdou svobodu.
---
Logistik
