(Sloka I)
V srdci hor kde mlha spí,
tam stříbrné jezero dech svůj skrývá.
Staré příběhy vítr k břehu nese,
o duších, co se vrací, když měsíc vstává.
Hladina tichá jak prastarý chrám,
nad ní se orchestr hvězd pomalu sklání,
a hluboko v tmách pod temným valem
spí voda mocná, síla beze zdání.
(Refrén)
Království tichých vln, kde šeptá čas,
v rytmu symfonií světla i mrazu.
Oceán neklidu v srdcích nás,
tam kde se rodí bouře i vykoupení spolu v obrazu.
O jezera hlubin, ach, veďte nás,
k pravdě, co v hlubinách bývá skryta.
Váš hlas jak orchestr, jenž nepomíjí,
volá nás zpět – tam kde ticho vítá.
(Sloka II)
U břehů stojí strážci z kamene,
pamatují staletí, kdy rytíři zde přísahu dali.
Srdce jezer zná zrození ohně,
i stíny, jež bývaly kdysi králi.
Z povrchu k nebi se odráží svět,
temnota s jasem tu věčně tančí,
a kdo jednou slyšel ten volající zpěv,
už nezapomene, kam jej voda zánáčí.
(Most)
Až noc se otevře jako brána,
a smyčce větru vzplanou nad hladinou,
zvedne se síla dávných pramenů,
co psaly dějiny pod hvězdnou klenbou jedinou.
Tvá duše náhle ucítí,
že je to svět, v němž počátek i konec znějí,
a každý tón symfonie jezer
je píseň bohů, co stále bdějí.
(Refrén) (Grand Orchestral)
Království tichých vln, kde šeptá čas,
v rytmu symfonií světla i mrazu.
Oceán neklidu v srdcích nás,
tam kde se rodí bouře i vykoupení spolu v obrazu.
Ó jezera hlubin, zvedněte hlas,
v čarách věků nás dál veďte domů.
Tam kde ticho vládne jako král,
a světlo se láme na vlnách znovu.
(Závěrečná koda)
Až poslední tón orchestr vydechne,
a noc se ponoří zpět do stínů,
zůstane jezero – věčné a tiché,
chrám vody, co drží sny poutníků.
Tam můj hlas se jednou vrátí,
až skončí putování po prachu cest,
do hlubin, kde hvězdy v odrazu spí,
kde voda zpívá – a kde začíná vše.
---
Logistik
