(Sloka 1)
Je leden, venku se sype sníh,
ulice mlčí pod tíhou dní,
město dýchá v bílém stínu,
čas se zastavil, svět zpomalí.
Lampy kreslí kruhy světla,
v mrazu praská holý strom,
každý dech má váhu slov,
která zůstala nevyřčená v nás.
(Sloka 2)
Děti jedou na saních,
smích se tříští o mráz,
na chvíli svět zapomněl
na strach, vinu i pád.
Pod sněhem spí staré kroky,
chyby, co jsme přešli mlčky,
každá stopa v bílém poli
ptá se tiše: kam teď dál?
(Refrén)
Je leden, svět je bílý a tichý,
pod sněhem dýchá skrytý hlas,
co bylo, zůstává včerejškem,
co přijde, teprve čeká v nás.
Je leden, mráz má pevnou tvář,
ale pod ní hoří žár,
i v nejdelší zimní noci
světlo hledá svůj čas.
(Sloka 3)
Zima není jenom chlad,
je to zkouška ticha v nás,
kdo vydrží stát a mlčet,
ten uslyší pravdy hlas.
Koruny stromů bez listí
neskrývají žádný klam,
nahé větve míří vzhůru,
jako prosba, jako chrám.
(Refrén)
Je leden, svět je bílý a tichý,
sníh nezná vinu ani hřích,
padá stejně na krále
i na prach u cizích zdí.
Je leden, každý krok bolí víc,
ale stopy zůstanou,
kdo se neztratí ve tmě,
ten cestu jednou pochopí.
(Most / Bridge – temnější, dramaticky)
Pod bílým příkrovem spí stíny,
co jsme v sobě nosili dál,
nevyslovené sliby,
strach, co jsme si přísahali znát.
A sníh padá bez soudu,
neptá se, kdo má pravdu mít,
zakrývá rány, staré viny,
učí svět znovu se nadechnout, žít.
(Refrén – gradace, sborově)
Je leden, noc je dlouhá a chladná,
ale konec v ní není psán,
každý dech je tichý vzdor
proti tmě, co chce zůstat.
Je leden, slyš ten skrytý hlas,
pod sněhem roste nový den,
i když světlo přijde pomalu,
přijde – znovu, znovu jen.
(Outro)
A děti jedou na saních dál,
nevědí nic o koncích,
jejich smích je hlasem naděje,
co přehluší náš strach i hřích.
Je leden, sníh se tiše snáší,
a v tom tichu bez otázek
se rodí nový začátek.
Logistik
