Padala jsem tiše,
bez zvuku, bez křídel,
do místa, kde světlo
už dávno umřelo.
Tvoje jméno
rezonovalo v prázdnu,
jako ozvěna v hlavě,
co nechce zmlknout.
Držela jsem tě,
i když jsi pouštěl mě.
Milovala víc,
než jsem měla sílu snést.
A v mojí hlavě — tma.
V mojí hrudi — chlad.
V mojí duši díra,
co měla tvar tvých zad.
Na dně, na dně,
ležela jsem sama.
Na dně, na dně,
bez tebe i bez sebe.
Ale z popela vstávám,
s prachem ve vlasech,
z popela vstávám —
už ne pro tebe.
Smála jsem se lidem,
ale doma brečela.
Tvoje láska byla válka,
co jsem tiše přežila.
Rozbité ruce,
co tě chtěly chránit.
Rozbitá duše,
co se chtěla ztratit.
Zabila jsem sebe,
abych zachránila nás.
A ty ses díval jinam,
když přišel můj pád.
Teď cítím tep.
Je můj.
Ne tvůj.
Cítím sílu.
Roste.
V kostech.
Z temnoty šiju si křídla,
z bolesti brnění.
Nejsem ta slabá —
jsem vlastní zrození.
Na dně, na dně,
nechala jsem stíny.
Na dně, na dně,
umřely moje viny.
Teď vstávám, vstávám,
krásnější než dřív.
Teď vstávám, vstávám,
a už se nezlomím.
Nejsem tvůj stín.
Nejsem tvůj pád.
Jsem žena z popela.
A umím vstát.