Hope In Home

Já byla tvá, tvá celá,

láskyplná, ztracená.

Ve tvých očích topená,

jenom tvá, celá tvá.

Chtěla jsem dýchat,

chtěla jsem vzlétnout.

Alespoň jednou, být zcela sebou,

ale přesto tvou, snad jedinou.

Jenže síla se stáhla a křídlo zlomilo,

tou tíhou jak moc mé srdce bilo.

Najednou se snad všechno změnilo,

tys mě opustil a mně zbylo jen ticho.

A v tom tichu – není klid,

jen prázdno, co se nedá skrýt.

Bolí mě to nic, ten chladný vzduch,

co nese ozvěnu tvých slibů, duch.

Zbyly jen stíny a bledý svit,

z mých snů už není kam jinam jít.

A přesto tě v sobě pořád mám,

v tom tichu, kde sama sebe hledám.

A přece v tom tichu cosi září,

jak plamínek, co znovu tvář mi krášlí.

Snad naděje? Nebo jen sen?

Nechci se spálit... však přesto jsem v něm.

Řekl jsi slova, co já přála si slyšet,

a přesto se bojím toho je vyslyšet.

Srdce tě volá, rozum však mlčí,

kdo z nich ví lépe, co teď se učí?

A fakt, že jsem byla tvá,

tomu všemu přidává -

Jen zmatek a teplý splín...

Kdo ví, co se bude dít.

Tak nechávám plynout, co má se stát,

nechci už běžet, chci jen jít dál.

Snad jednou se cesty, rozum a cit, spojí zas,

a tentokrát už mé srdce nespálí mráz.