Na břehu přehrady začíná náš den,
slunce se probouzí a hladina je jen
tichá jak dech, když ti šeptám „pojď blíž“,
vůně lesa stoupá vzhůru a ty se na mě díváš, víš.
Udice napnutá, vlasec se ti třpytí,
a já cítím, jak tvé srdce moje rytmy chytí.
Ryby se ztrácí v tmě pod hladinou,
ale ty jsi ta, co mě vede touhle krajinou.
Ref:
A tak tu žijem na přehradě, jen ty a já,
noc je naše loď a voda nás objímá.
Když tě miluju, svět se kolem utiší,
jen vítr zpívá píseň, co nám duši vytiší.
Na dece v trávě tvé vlasy voní létem,
tvé doteky hoří a já jsem celej světem,
kde nic není víc než tvůj pohled jasný,
kde každý tvůj úsměv mě zas do snů vrací.
Kostičky chleba padnou do vln líných,
a ty se směješ, jak děti kloužou po molu stinným.
Když večer spadne, zapálíme malý oheň,
a já ti šeptám, že jsi můj domov i když jsme v poli, v lese, kdekoliv.
Ref:
A tak tu žijem na přehradě, jen ty a já,
tvé ruce hřejou víc než letní zář.
Když tě líbám, všechno kolem přestane,
jen naše tiché srdce v rytmu přehrady se rozezve.
Most:
A kdybych mohl, zůstal bych tu navždycky,
jen já, ty, vlna a dvě zatoulané lžičky
od kávy, co jsme pili při svítání,
a tvé „mám tě ráda“ co pomalu mě sklání
k tomu být lepším chlapem, než jsem kdy byl.
Ref – závěr:
A tak tu žijem na přehradě, kde nás čas nechal být,
kde milování je tichý příběh, co umí žít.
Když tě držím, vím, že nic víc nechci mít,
jen tebe, mě a přehradu, kde umím snít.