(Sloka I) Z mlhy se zvedá údolí, kde Jang-c’ brní jak ocelový had, v skalách Tří soutěsek přísaha zní – tady začíná náš pád i vzestup zpět. Voda je jako armáda, která se nikdy nevzdá, každá vlna úder bubnu, co svolává válečná vojska. V Čchütchangu se otvírá brána, kde povstali draci z hlubin, jejich řev se odráží od stěn jak příkaz: „Kdo vkročí sem, musí být připraven prolévat krev.“ A my kráčíme dál, štíty mokré deštěm, srdce tvrdá jak žula. (Refrén) Tam, kde Tři soutěsky volají, kde bouře tříští mramor dní, tam armády lidské i božské padají, a jen silní ze stínů povstanou. Drak řeky brání svou korunu, jeho hněv duní v kostech, v zemi i v nebi, a kdo přežije sílu proudů, ten zapíše svůj příběh do věků. (Sloka II) Ve Wu soutěsce se světlo mění v záblesky bitevních pochodní. Hory se tyčí jak pevnosti bohů, kteří dávno ztratili trpělivost. V oparu se rýsují tváře duchů padlých – válečníků, kteří zde bojovali s řekou ještě před námi. Jejich kroky slyšíme v nočním hukotu, jejich hlas šeptá do větru, abychom se nezastavili. Řeka se zužuje, tlak sílí, a mezi skalami zní dunění jako těžké válečné stroje. Každý metr cesty je krví psaná výzva, ale naše vlajky stále vlají a naše ocel neztratila ostří. (Most) V hlubinách se probouzí srdce starého draka, světlo se tříští o jeho šupiny, a my, malí před silou živlů, přesto stojíme, protože už není cesty zpět. Bitva s přírodou je stará jako lidstvo samo, a Tři soutěsky jsou její kolébka i hrob. (Sloka III) Si-ling – poslední aréna, kde se rozhoduje o vítězství. Zde řeka útočí, prudká, nelítostná, a my slyšíme její hněv jako tisíc válečných rohů. Skalní stěny se k sobě tlačí, větry víří písek a křik se odráží od žuly. Ale dnes tu nestojíme jen proti řece – člověk zde vybudoval vlastní pevnost, přehradu, kolos z oceli a kamene, monument větší než říše. A Drak se s ní střetl. Voda naráží do bran, burácí, láme se, a země pod námi vibruje jak bitevní pole. Je to boj dvou světů: příroda proti člověku, chaos proti řádu, věčnost proti ambici. (Refrén) Tam, kde Tři soutěsky volají, kde bouře tříští mramor dní, tam armády lidské i božské padají, a jen silní ze stínů povstanou. Drak řeky brání svou korunu, jeho hněv duní v kostech, v zemi i v nebi, a kdo přežije sílu proudů, ten zapíše svůj příběh do věků. (Outro) A když se bitva uklidní, vody se tiše rozprostřou po kraji jako opona nad scénou, ale my víme, že mír je jen krátký sen. Řeka i člověk si tu vybojovali právo existovat – a Tři soutěsky dál zpívají svou válečnou baladu, kde žádný vítěz není věčný. ---

DRÁČÍ ŘEKA