(Sloka 1)
Když Eskymáci loví v krajinách, kde sníh jen září,
vítr zpívá píseň starou, o zimě, co nikdy neuhází.
Led se třpytí jako sklo, pod ním svět je tajemný,
a každý krok je dobrodružství v zemi věčně zamrzlý.
(Refrén)
Když Eskymáci loví, noc je jejich znamení,
hvězdy k nim mluví tiše, v polární záři zbožnění.
Sáně letí jako ptáci, psi je ženou dál a dál,
srdce jim hoří teplem—i když kolem vládne chladná král.
(Sloka 2)
U iglú se světla mihnou, oheň praská do tmy dnů,
děti čekají na příběhy o lovcích snů a duchů snů.
Sníh jim šeptá stopy dávné, tundra zpívá rytmus hor,
v jejich krvi bije síla, která zná jen severní vzor.
(Refrén)
Když Eskymáci loví, noc je jejich znamení,
hvězdy k nim mluví tiše, v polární záři zbožnění.
Sáně letí jako ptáci, psi je ženou dál a dál,
srdce jim hoří teplem—i když kolem vládne chladná král.
(Most)
A kdyby svět se zahalil v mráz,
oni najdou cestu zas a zas,
protože v srdci nosí jas,
co nikdy nezamrzne v čas…
(Refrén) (Závěr)
Když Eskymáci loví, svět se náhle zastaví,
pod hvězdami slyšíš zpívat příběh tiché Arktidy.
A když se vrací zpátky domů, sníh jim cestu pohladí—
je to země tvrdá, krásná…
a oni její vládcové v naději.
---