---
Pod hvězdami, kde noc je ostřejší než dýka z obsidiánu,
a písek zpívá staré příběhy o padlých říších,
tam kráčí Pán pouště, muž bez strachu,
který se narodil z horkého větru a stínu dun.
Jeho kroky zvedají prach století,
jeho hlas duní v údolích, kde slunce nikdy neodpouští.
Kdo vysloví jeho jméno, tomu se dlaně zachvějí –
ne z hrůzy, ale z úcty.
Protože v zemi, kde vody je méně než naděje,
je odvaha jediným zdrojem života.
---
(SLOKA I)
Z východu se blíží bouře. Ne ta z mraků –
ta z bronzových štítů, válečných pokřiků a jezdectva,
které drtí duny jako příliv kamene.
Cizí král touží po vládě nad pouští,
ale poušť nepatří člověku.
Poušť si volí svého pána sama.
A on již stojí na hřebeni dun, tváří v tvář bouři,
vlasy mu vlají jako černé prapory noci.
Položil ruku na jílec meče,
a žár kovu se mu vpálil do dlaní.
„Ať vítr rozhodne,“ zašeptal.
A vítr se rozkřičel.
---
(REFRÉN)
Pán pouště kráčí, když svět se hroutí,
jeho stín je pevný, když slunce pálí.
V písku je síla, v krvi je vůle,
za domov padne, za lid povstane.
Bouře se láme, však on se nezlomí,
Pán pouště vládne, i kdyby svět shořel.
---
(SLOKA II)
Nepřátelé se valili jako příval kamenných hadů,
štíty skřípaly, koně frkali,
a země duněla v rytmu jejich bubnů.
Ale Pán pouště už zvedal svou zbraň.
Jeho bojovníci – synové větru, dcery ohně –
seřadili se kolem něj jako kruh kolem slunce.
Jejich oči zářily, když do nich dopadl jeho hlas:
„Poušť není prázdnota. Poušť je domov. A domov se brání!“
A pak se duny rozvlnily,
šípy se vznesly jako hejna černých ptáků,
a písek se proměnil v žhnoucí moře smrti.
Vřava rostla, světla ubývalo.
Ale oni stáli.
---
(MOST)
Slunce kleslo, bitva však ne.
Horko vystřídal ledový dech noci,
a nad hlavami válečníků stoupal kouř.
Pán pouště stál ve středu dění,
krev mu stékala po předloktí,
ale oči měl jasné jak hvězdy nad ním.
Když ho nepřítel sevřel v kleštích,
pozvedl prapor s emblémem slunce –
a ten se v noci rozzářil.
Jako by poušť sama vstala a bojovala.
---
(REFRÉN)
Pán pouště kráčí, když svět se hroutí,
jeho stín je pevný, když slunce pálí.
V písku je síla, v krvi je vůle,
za domov padne, za lid povstane.
Bouře se láme, však on se nezlomí,
Pán pouště vládne, i kdyby svět shořel.
---
(SLOKA III) – (Závěr)
Když bitva utichla,
písek byl černý a hvězdy se chvěly nad mrtvým tichem.
Pán pouště se opřel o meč, dech měl těžký,
ale jeho postoj zůstal vzpřímený.
Nad horizontem se objevila první linka světla –
a s ní i vítězství.
Nepřítel prchal, zbytky armád mizely v dálce,
zatímco jeho lid zvedal zbraně k obloze.
Poušť mlčela…
a tím mlčením vzdala poctu.
Protože věděla,
že její pán znovu obstál.
A legenda dál kráčí s ním –
jako stín, jako vítr, jako věčnost samotná.
Pán pouště. Ten, který bojuje. Ten, který vede. Ten, který nikdy nepadne.
Logistik
