(SLoka I) Z prachu cest jsme přišli sem, bez koruny, bez pečetí, jen víra v hrudi, oheň v dlaních, a hlas, co pravdu dosvědčí. Zdi tu rostou z rovnosti, kámen klade kámen k snu, kde chudý stojí vedle pána, a meč je slib, ne výsada trůnů. (SLoka II) Zvony mlčí, zpívá lid, chorál stoupá k ranní mlze, není tu král, není pán, jen zákon slova, co nelže. Každý vůz je bratrství, každý chléb je dělen dál, město roste z víry v člověka, ne z hrozby, že by se bál. (REFRÉN) Tábor – město bez lží, oheň v srdci, hlas v nás zní, bez krále, bez okovů, jen víra, co nás spojí. Tábor – stojíme v kruhu, rovní v prachu i v slávě, dokud zpívá husitský chór, pravda tu zůstává! (SLoka III) Ale ideál pálí víc než hřích, když se z víry stává řád, hranice mezi snem a mocí se začíná potichu třást. Slova jsou tvrdší než kámen zdí, a oheň soudí bez milosti, kdo nevidí stejně jako my, pozná strach v plné rychlosti. (GUITAR SOLO) (epické, otevřené riffy, vzestupné melodie, pochod města) (REFRÉN) Tábor – město bez lží, oheň v srdci, hlas v nás zní, bez krále, bez okovů, jen víra, co nás spojí. Tábor – stojíme v kruhu, rovní v prachu i v slávě, dokud zpívá husitský chór, pravda tu zůstává! (MOST) Když se sen mění v zákon, a zákon v ostrý meč, kdo hlídá pravdu samotnou, aby neztratila lidskou řeč? Ne každá pochodeň svítí, některá jen pálí tvář, a i ve městě z víry se rodí stín a stráž. (VIOLIN SOLO) (sborové, táhlé smyčce, chorálová linka, melancholie) (SLoka IV) Přesto zůstává v kameni otisk kroku, otisk snu, že svět může stát bez krále, když lid drží při sobě ruku v ruku. Ať se dějiny lámou jakkoliv, a prapor spadne do bláta, Tábor zůstane otázkou, kterou si svět klade dál. (PIANO SOLO) (čisté, pomalé, doznívání ideálu a ticha) (ZÁVĚREČNÝ REFREN) Tábor – město v nás, ne jen v mapách času psané, když lidé stojí bez strachu, rodí se znovu a znovu. Tábor – plamen i stín, sen, co bolí, ale žije, pravda není lehká cesta, je to krok, co svět změní!

TÁBOR – MĚSTO VÍRY A OHNĚ