(SLoka I)
Z prachu cest jsme přišli sem,
bez koruny, bez pečetí,
jen víra v hrudi, oheň v dlaních,
a hlas, co pravdu dosvědčí.
Zdi tu rostou z rovnosti,
kámen klade kámen k snu,
kde chudý stojí vedle pána,
a meč je slib, ne výsada trůnů.
(SLoka II)
Zvony mlčí, zpívá lid,
chorál stoupá k ranní mlze,
není tu král, není pán,
jen zákon slova, co nelže.
Každý vůz je bratrství,
každý chléb je dělen dál,
město roste z víry v člověka,
ne z hrozby, že by se bál.
(REFRÉN)
Tábor – město bez lží,
oheň v srdci, hlas v nás zní,
bez krále, bez okovů,
jen víra, co nás spojí.
Tábor – stojíme v kruhu,
rovní v prachu i v slávě,
dokud zpívá husitský chór,
pravda tu zůstává!
(SLoka III)
Ale ideál pálí víc než hřích,
když se z víry stává řád,
hranice mezi snem a mocí
se začíná potichu třást.
Slova jsou tvrdší než kámen zdí,
a oheň soudí bez milosti,
kdo nevidí stejně jako my,
pozná strach v plné rychlosti.
(GUITAR SOLO)
(epické, otevřené riffy, vzestupné melodie, pochod města)
(REFRÉN)
Tábor – město bez lží,
oheň v srdci, hlas v nás zní,
bez krále, bez okovů,
jen víra, co nás spojí.
Tábor – stojíme v kruhu,
rovní v prachu i v slávě,
dokud zpívá husitský chór,
pravda tu zůstává!
(MOST)
Když se sen mění v zákon,
a zákon v ostrý meč,
kdo hlídá pravdu samotnou,
aby neztratila lidskou řeč?
Ne každá pochodeň svítí,
některá jen pálí tvář,
a i ve městě z víry
se rodí stín a stráž.
(VIOLIN SOLO)
(sborové, táhlé smyčce, chorálová linka, melancholie)
(SLoka IV)
Přesto zůstává v kameni
otisk kroku, otisk snu,
že svět může stát bez krále,
když lid drží při sobě ruku v ruku.
Ať se dějiny lámou jakkoliv,
a prapor spadne do bláta,
Tábor zůstane otázkou,
kterou si svět klade dál.
(PIANO SOLO)
(čisté, pomalé, doznívání ideálu a ticha)
(ZÁVĚREČNÝ REFREN)
Tábor – město v nás,
ne jen v mapách času psané,
když lidé stojí bez strachu,
rodí se znovu a znovu.
Tábor – plamen i stín,
sen, co bolí, ale žije,
pravda není lehká cesta,
je to krok, co svět změní!
Logistik
