(Intro)
(Kovový šum, rozjezd motoru, úder bicích)
Světla blikaj’, noc se láme,
ocel zpívá, směna vstává!
(Sloka I)
Pavel na retraku, plyn až na doraz,
řadí jako ďábel, slyšíš ten hlas.
Mezi regály tančí stín,
palety hoří, železný splín.
Honza jen kouká, oči jak štít,
vidí tu jízdu, nechce uvěřit.
Vojta přikyvuje, ruka jde nahoru,
„Tohle je tempo, tohle má formu!“
(Pre-Chorus)
Pot, prach a hluk,
čas se zlomí v půl,
noc nás žene dál,
nikdo už necouvá!
(Refrén)
ŘADÍME JAKO ĎÁBLI MEZI REGÁLY
Oheň v očích, kov nám vládne dál!
ŽELEZO ZPÍVÁ, PÁSY NÁS SPÁLÍ
Ve skladu noci vzniká náš chrám!
(Sloka II)
Barbie páskuje, ruce v křeči má,
co jí zbývá, když prdel sedí na dvou židlích dál.
Směna se láme, čas se směje,
páska sviští, realita hřeje.
Martin doma, klidnej dech,
odpočívá, sbírá novej směr.
Zítra zas vstane, vrátí se zpět,
do kovový války, co zná ten svět.
(Chorus)
Hej!
Zuby zatnout, sílu dát,
tohle tempo nás nenechá spát!
Hej!
Když noc nás svírá jak řetěz z oceli,
my jedeme dál – bez výmluv, bez cenzury!
(Bridge)
Když padá únava jak těžký kov,
v srdci hučí poslední vzdor.
Každej šroub má svoje místo,
každej z nás je součást čehosi víc než číslo.
(Guitar Solo)
(Svištivé tremolo, dvojšlap, melodie stoupá)
Struny řežou ticho noci,
plamen běží po hmatníku.
Výkřik kovu, pád a vzlet,
tohle sólo nese náš svět!
(Refrén - finální)
ŘADÍME JAKO ĎÁBLI MEZI REGÁLY
Pot a ocel – náš každodenní rituál!
HONZA KOUKÁ, VOJTA CHVÁLÍ
A Barbie páskuje, jak osud dal!
(Outro)
Motor ztichne, světlo zhasne,
v uších hučí kovovej hlas.
Zítra znova, bez otázek,
sklad je peklo — a my jeho čas.
Logistik
