(sloka I)
Z mlh starých hradeb vstávám tiše,
když zvony mlčí, lid se bojí,
mé jméno tesáno je v kříže,
v prach cest, kde pravda krvácí.
Viděl jsem korouhve se klanět,
ne Bohu, zlatu a lži,
a sliby prázdné jako studny,
kde žízeň nikdy neuhasí.
(sloka II)
Na mostech stojí stíny času,
meče jsou tupé, srdce chladná,
kdo kdysi klečel pro spásu,
dnes prodal čest za klid a strach.
Já nesl jsem kříž i tíhu slova,
ne pro slávu, ne pro trůn,
však zem, jež zapomněla paměť,
bloudí nocí bez ikon.
(refrén)
Slyš hlas, jenž z kamene se rodí,
z krve, z prachu, z modliteb,
svoboda není dar ničí,
je dluh, co platí každý den.
Když pravdu vyměníš za ticho,
a víru za pohodlný klam,
pak padneš dřív, než zvedneš štít svůj,
a ztratíš víc, než jen svůj chrám.
(sloka III)
Já viděl jsem, jak bratři mlčí,
když bezpráví si bere dech,
jak pravda stojí bez obhájce
a lež má tisíc svědků hned.
Koruna těžká není z kovu,
je z odpovědnosti a ran,
a vládnout znamená se ptáti:
Komu dnes sloužím? Bohu? Vám?
(sloka IV)
Nevolám krev, ni pomstu slepou,
nechť meč zůstane v pochvě snů,
já volám svědomí a paměť,
co přežije i pád všech zdí.
Národ je víc než jméno vlajky,
je hlas, co pravdu unese,
je odvaha říct „ne“ i tehdy,
když dav se klaní temnotě.
(refrén)
Slyš hlas, jenž z kamene se rodí,
z krve, z prachu, z modliteb,
svoboda není dar ničí,
je dluh, co platí každý den.
Kdo zapomene, odkud vzešel,
ten ztratí směr i vlastní tvář,
a stane se jen stínem jména,
jež kdysi psalo dějiny.
(mezihra – chorál)
Kyrie ticha, světlo v noci,
drž naši zem nad propastí,
ať pravda znovu najde hlasy,
jež nezlomí se ve lži.
(sloka V)
Proto k vám mluvím z hlubin času,
ne jako soudce, ale stráž,
dokud je dech, je naděje tu,
dokud se ptáš, jsi ještě živ.
Nevěř těm, kdo slibují ráj
za cenu mlčení a strachu,
svoboda roste jen tam,
kde někdo vstane – a řekne dost.
(outro – tiché)
Až jednou umlkne můj hlas,
a kámen zaroste mechem dní,
zůstane jen, co unesete:
čest, paměť, pravda, svědomí.
Logistik
