(SLOKA I)
Pod nebem Tibetu vítr zpívá,
modré modlitby vlají dál,
hory stojí jako strážci ticha,
kámen zná víc než král.
Kroky zní po staré stezce,
tenký vzduch mi řeže hlas,
nad údolím zní zvon z dálky,
čas tu plyne jiný čas.
(PŘEDREFRÉN)
Stoupám výš, kde dech se krátí,
srdce bije silněji,
každý krok je malý boj,
ale duše roste výš.
(REFRÉN)
Volá mě vítr z vrcholků,
volá mě sníh i kámen,
Tibet dýchá v mém kroku,
nejsem tu cizincem.
A dole v dálce Indie plane,
slunce v zlatých řekách dnů,
mezi horou a prachem cest
hledám sílu snů.
(SLOKA II)
Na planinách ticho duní,
jak vzdálený buben země,
mniši kráčí v červené,
v očích klid i dávné plameny.
A když sestoupím níž k řece,
kde prach se míchá s teplem dní,
sloni jdou jak živé hory,
v jejich kroku země zní.
Šedá kůže, klidná síla,
pohled starý tisíc let,
v jejich očích je svět bez spěchu,
bez hranic a bez vět.
(PŘEDREFRÉN II)
Bubny bijí rychleji,
tep se zvedá v hrudi mé,
mezi sněhem a žárem písku
nacházím, kdo opravdu jsem.
(REFRÉN) (silnější)
Volá mě vítr z vrcholků,
volá mě horký prach,
Tibet v srdci, Indie v krvi,
žádný strach.
Sloni kráčí jako čas,
co nezastavíš, jen ctíš,
mezi horou a širou zemí
se učím opravdu žít.
(MOST) (ztišení, etnické perkuse)
Modlitební kola se točí,
písek klouže mezi prsty,
svět je větší než mé jméno,
a já jsem jen jeho host.
(ZÁVĚREČNÝ REFREN) (plný orchestr + sbor)
Vítr, hory, žár i sníh,
sloní krok a lidský smích,
Tibet, Indie — jeden svět,
cesta je můj skutečný cíl.
Ať mě vede dál a výš,
přes kámen, prach i déšť,
v srdci nesu jejich sílu,
a ta mě nese zpět.
Logistik
