---
(Intro – šepot větru přes kopce)
V mlžných údolích, kde tancují stíny kapradin,
nesu své srdce jako plamen staré svíce.
A v tom tichu, kde kameny pamatují věky,
zní jediné jméno… Dáša.
(Sloka 1)
Na břehu staré řeky, co zpívá píseň dávných časů,
jdu bosý po mechu a hledím k hvězdám.
Každý krok mě vede blíž k jejím očím,
které září jako keltský oheň v noci Samhain.
A když se dotkne větru její jméno,
rozvlní se tráva, jako by tančila v kruhu druidů.
Moje duše ví, že patří k ní –
jako měsíc patří k nebi a harfa k tichu lesa.
(Refrén – harfa a flétny)
Dášooo, ó Dášo má,
v tobě je klid i síla hor,
v tobě je světlo, co chrání můj krok,
i když noc zakryje oblohu.
Dášooo, ty jsi můj hlas,
co vede mě přes tajemné lesy,
ty jsi píseň, která nikdy neutichá,
má keltská hvězdo, lásko má.
(Sloka 2)
V hlubokých lesích, kde lišejník svítí v šeru,
slyším tóny flétny, co zpívá o lásce.
Vítr nese její jméno mezi větvemi dubů,
staré stromy je tiše opakují.
Když zavřu oči, vidím ji v záři měsíce,
jak kráčí po louce jako bohyně z Avalonu.
A moje srdce bije rychleji než buben v rituálním tanci,
protože vím, že není většího daru než její úsměv.
Láska, kterou cítím, je stará jako hvězdy,
a přesto nová jako první jarní paprsek.
(Refrén – silnější, melodicky vzedmutý)
Dášooo, ó Dášo má,
v tobě se probouzí píseň země,
každá kapka rosy zná tvé jméno,
každý kámen tvůj krok.
Dášooo, slyšíš mou duši?
Zní pro tebe jako harfa na útesech,
když moře zpívá svou věčnou baladu.
Jsi můj dech, můj svět, má jediná.
(Most – tajemný, jemné bubínky)
Kdybych mohl, zavěsím tvé jméno na nebe,
aby se hvězdy samy skláněly před jeho krásou.
Kdybych mohl, dám ti křídla labutí,
abychom společně přeletěli nad světy.
Ale ty jsi ta, která dává mně křídla –
jen tvá láska mě nese dál.
(Finální refrén – klidné vyústění)
Dášooo, ó Dášo má,
v každém vánku tě slyším,
v každém svítání tě najdu.
Ty jsi moje cesta, můj domov,
můj keltský sen v ranní mlze.
A i kdyby mlhy skryly celý svět,
tvé srdce bude dál svítit mému.
Dášooo… má lásko, navždy.
---
Logistik
