(Sloka I) –(Jeruzalém, světlo a krev)
Pod hvězdou Betléma kráčí křižácký štít,
templářské meče cinkají jak zvony v nocích bdících,
nad Jeruzalémem stoupá z písku horký vír,
kde víra je brnění a srdce dělí čest od vin.
Jacquesův hlas jak bouře, hluboký growl v tichu chrámu zní,
když přísaha se vtiskla do kamene, do věků, do lidí.
Tam kde oheň pálil hřích, tam oni bránili svět,
rytíři chudoby, co nespali — jen stáli jako zeď.
(Refrén) – (duet muž + orchestr)
“Non nobis, Domine!” nese se pouští dál,
hle, templářská krev je chválou všech padlých králů.
Z Jeruzaléma až po Seinu vede jejich hlas,
a Jacques, poslední z nich, drží v rukou čas.
Hrdinská duše plane, dokud víra žhne,
templářské srdce žije — nikdy nezhasne.
(Sloka II) – (Návrat do Francie, stín krále Filipa)
Vrátili se do zemí, kde vítr voní vínem,
do Francie, kde pevnost byla jejich druhým synem.
Avšak v očích krále Filipa už doutná chladný soud,
závist, zlato, moc a strach — to bývá temný proud.
V katedrálách zamykají brány, v ulicích šepoty,
že templáři jsou silní příliš, tak prý “musí padnout ti”.
Growl se prolíná s chórem, když Jacques se nebojí,
i když okovy se stahují, on zvedá hlavu svojí.
(Refrén) – (full orchestral metal)
“Non nobis, Domine!” duní pod klenbou měst,
po bílých pláštích stéká krev i čest.
Když Francie je zrádnou, on zůstává jak skála,
Jacques poslední templář — čest ho nezradila.
Nepřítel může řvát, může spálit chrám,
ale víra žije dál v lidech, v legendách i v nám.
(Sloka III) – (Oheň na ostrově Cité)
Na ostrově Cité povstal hranice tichý pláč,
když Jacques de Molay se směje smrti do očí v ten čas.
“Pravda vítězí,” zvolá k nebi, hlas už není lidský tón,
je to píseň dějin, growl jak úder tisíc zvonů.
Král se třese v paláci, když Jacquesův hlas se nese tmou,
“Filip i Kliment, nechť před Božím soudem pravdu poznají svou!”
Plameny šlehají jak orchestr, co rozechvívá zem,
a templář — žhavá hvězda — stoupá k nebesům ven.
(Refrén) – (duet epický, hrdinský)
“Non nobis, Domine!”, ať zní po světě dál,
za Jeruzalém, Francii i všechny bratry, co znal.
On padl, ale legenda dýchá, sílí každým dnem,
Jacques poslední templář — věčný, nepokořen.
Hrdinové nemizí, jen mění svůj stín,
a templářské světlo vede nocí jiný čin.
(Epilog) – (orchestrální závěr)
A tak v každém srdci, co touží po cti,
v každém meči pozvednutém za nevinné dny,
žije řád chrámu, v písni, v krvi i v paměti.
Jeruzalém šeptá jejich jména, Francie je zná —
a Jacques de Molay, poslední templář, stále bdí… tam kde odvaha nikdy neumírá.
---
Logistik
