Džungle ustupuje v ranním světle, stíny se táhnou jako vzpomínky na všechny bitvy, které Xochitl prošel. Zlaté pyramidy odrážejí paprsky vycházejícího slunce a každý krok válečníka zní jako ozvěna legendy.
Poklad je chráněn, ale cesta není u konce – Xochitl cítí volání bohů. Slunce a Tlaloc se zjevují v zlatavém světle, hrom a blesky připomínají, že jeho život je jejich darem i zkouškou.
Xochitl volá:
„Tonatiuh! Tlaloc! Nimitztlazohtla! Nimitztlazohtla in tlen nechcuilhuitl!“
(Slunce! Déšť! Přísahám! Přísahám svou krev na to, co je posvátné!)
Bubny duní, stíny tančí, a on vstupuje do chrámu – posledního místa, kde se setkávají minulost, přítomnost i budoucnost. Nepřátelé jsou pryč, ale mystická síla chrámu testuje jeho srdce. Každý krok je jako rituál, každý dech jako modlitba předků.
Refrén:
Syn Slunce vstává, Xochitl kráčí k nebi.
Bubny ho volají, oheň bohů ho vede.
Mezi stíny a světlem drží svůj směr.
Válečník, syn Aztéků – legenda nikdy nezmizí.
Xochitl pozvedá meč a zlato se třpytí kolem něj, ale on ví, že skutečná hodnota není ve zlatě – je v odvaze, víře a příběhu, který zanechá lidem. Volá k bohům:
„Cuauhtli! Tonatiuh! Nimitztlazohtla! Nimitztlazohtla in tlatlacolli!“
(Orel! Slunce! Přísahám! Přísahám svým bojovníkům!)
Zlaté světlo zaplavuje chrám, stíny mizí. Xochitl cítí, jak se jeho cesta uzavírá – jeho krev, odvaha a věrnost bohům zůstávají navždy spojeny s legendou kmene.
Refrén:
Syn Slunce vstává, Xochitl kráčí k nebi.
Bubny ho volají, oheň bohů ho vede.
Mezi stíny a světlem drží svůj směr.
Válečník, syn Aztéků – legenda nikdy nezmizí.
A když poslední paprsky slunce zmizí za obzorem, Xochitl zmizí v světle bohů. Jeho příběh se stává legendou – poklad, bohové, odvaha a víra žijí dál, a temnota nikdy nezdolá jeho odhodlání.
Logistik
