(SLOKA I)
Pod prachem bitev, kde kováři bozi
vykuli v plamenech srdce, co nezlomí hrozby,
tam rodí se legenda, co čas nedokáže spálit,
ocel, která pamatuje krev i pýchu králů v dáli.
Každý úder kladiva zpíval píseň věků,
každá jiskra byla gnóm, co tančil v popelu člověku.
V hlubinách kovárny rodí se válečný tón,
v něm duše bojovníků i celých zapomenutých tron.
(SLOKA II)
Hrdla válečníků řvou jako bouře hor,
štíty pukají, jak by v nich sídlil starý vzdor.
Mezi nimi stojí ten, kdo slyšel hlas kovárny,
ten, kdo ví, že ocel není jen zbraň – je to slib obrany.
V očích má žár výhně, v rukou tluče vlastní osud,
když meč jasně zavibruje, volá: „Neseš pravdu, nebo nenávist a blud?“
A země duní kroky vojsk, co v temnotě se valí,
ocel se třpytí – je to světlo, které vede padlé krále zpátky z dálí.
(REFRÉN)
Tajemství oceli! Zrozená z hněvu bouří!
Vzpurná, jak když bohové ve stínech mezi sebou bojují.
Tajemství oceli! Nepohne jí strach ani čas!
Je to hlas vítězů i hrob, co čeká na poražený hlas!
(SLOKA III)
Na bitevní pole dopadá déšť žhavých jisker,
ocel zpívá chladně, ale mluví pravdu jasnou jako břitva, ostrá jak stisk.
Je v ní odvaha otců i šepot dávných run,
v každé rýze pamatuje pád říší i staletí běd a slz proud.
Válečníci se narodí, zemřou a odejdou v prachu,
ale meč zůstává, čeká, až nový hlas vstoupí do jeho strachu.
Protože kdo drží ocel, ten drží víc než pouhé žíly kovu –
drží svůj úděl, svou víru, své vítězství i vlastní smrt v rovu.
(SLOKA IV)
Bouře ohýbá koruny stromů, země puká,
ale ocel se směje, jak by v ní žila stará vlčí ruka.
Je to duch pradávných válek, co zná každý stín,
ten, který říká: „Pouze síla je nic, pokud se k srdci nedostaví čin.“
Proto válečníku, když vstoupíš do arény věků,
pamatuj, že ocel tě nezachrání, pokud zradíš svou krev v hněvu.
Ale když ji ctíš, splývá s tebou jako bouře s nocí,
a světlo z jejího ostří prořízne i poslední proroctví v moci.
(MOST)
Plameny šeptají, že ocel ví sama,
kdo přišel padnout, kdo povstane bránit jména.
Z úderů, co řvou jak hrom, z popela, co tančí jak běs,
vstává písně oceli duch – starý, nezlomený les.
(REFRÉN – závěr)
Tajemství oceli! Zrozená z hněvu bouří!
Je to slib, co nikdy neumírá, a čepel, co nikdy neklečí.
Tajemství oceli! Vryté do srdcí bojovníků!
Ať meč tvůj hoří v plamenech slávy – ať skončí tvé kroky na vrcholku věků!
Logistik
