(SLOKA I) Na cestách prachu a železa se valí bouře kol, ocel se leskne, když noci stíny pohlcují hřmot. Kola, co hnala vojska i vládce, nesou v sobě krev, pot i osudy padlých bratří. Každý otisk pneumatiky je rytmus války, každý šramot řetězů zpívá píseň odvahy. V dáli hoří vesnice, na vrcholu hory válka spí, a ocelová kola točí čas, co nedá se zpátky vrátit. (SLOKA II) Na bitevním poli, kde prach smíchá krev, otáčejí kola, co vozí osud i hněv. Jejich železné srdce bije rytmem bouře, a každý otáčivý krok je výzva, co volá: „Jsi dost silný?“ Kov se třpytí, když měsíční světlo hladí pneumatiky, ocel a oheň se prolínají – to je jediná pravda. Stroje se rodí, stroje padnou, ale kola jdou dál, přes trosky měst, přes hory, přes zapomenuté dálky. (REFRÉN) Ocelová kola! Válka v rytmu železa! Točí se, nezastaví se, burácí jak hrom. Ocelová kola! Noc i den pod koly mizí! Kdo stojí proti nim, padá – a svět se točí dál! (SLOKA III) Když bouře zvedá prach a řetězy kvílí, ocelová kola se stávají srdcem každé bitvy. V každé jiskře z brzd se rodí legenda, v každém tření kovu slyšíš volání dávných válečníků. Vozy, tanky, stíhačky – všechno je jen nástroj, ale kola, ta věčná, vedou směr, co nezná strach. A když padne poslední vojenský pán, ocelová kola točí se dál, pevná, hrdá a planá. (SLOKA IV) Na silnicích spálené země zní zpěv železa, každý skříp, každý otisk – to je hrdinská epopej. Nebojácní řidiči se rodí i umírají v rytmu, ale kola jsou nesmrtelná – drží paměť i sliby. Ocelová kola, co hnala armády, co nesla krále, nyní hlásí hlas volnosti a nezdolné vůle. Ať přijde bouře, déšť i plamen, kola se točí dál, a svět se s nimi točí v jednom plamenu. (MOST) Zvuk kovu a prachu zpívá píseň věků, že kdo drží volant a drží srdce pevně, ten pozná, že ocelová kola jsou víc než kov – jsou osudem, výzvou a bouří, co nikdy nepoleví. (REFRÉN – závěr) Ocelová kola! Nezastavitelný řev strojů! Točí se, burácí a svět pod nimi mizí! Ocelová kola! Síla, co nepoleví! Ať každý, kdo proti nim stojí, padne – a svět se s nimi točí dál! ---