RUKAMA PSANÝ DEN

(SLOKA I)

Každej den vstávám dřív než město,

svět ještě spí, já už nesu váhu cestou.

Ticho má hlas, slyším ho v hrudi znít,

než začne hluk strojů, učím se znovu dýchat a jít.

Práce není jen čas na směně,

je to otisk rukou na všem, co denně změním.

Pot na čele, prach na botách,

každej krok má cenu, i když nikdo netleská.

Někdo má plán, někdo jen dnes,

někdo staví sny, někdo most přes stres.

Není to lehký, není to fair,

ale každej z nás tu nese svůj kříž i směr.

(REFRÉN)

Tohle je práce, co nese mě dál,

každej den zkouška, tichej král.

Rukama psaný den, co nikdo nesmaže,

i když padám únavou, pořád stojím na nože.

Tohle je práce, tichej slib,

že co dneska postavím, zítra bude žít.

Ne pro slávu, ne pro lesk,

ale pro klid v duši, že jsem obstál dnes.

(SLOKA II)

Vidím rána bez snídaně,

vidím večery bez hlasu v dlani.

Rodiny čekaj, čas se krátí,

hodiny běží, nikdo je nevrátí.

Někdo má kancel, někdo stavbu,

stejnej tlak na zádech, jen jinou barvu.

Ruce špinavý, hlava plná,

otázky těžký jak nedělní zvona.

Nejsme stroje, i když tak jedeme,

srdce bije dál, i když ho schováváme.

A když se ptáš, kdo tohle drží,

tak víra v malej klid, co se zítra zjeví.

(MOST)

Drž nás, když padá noc,

když síly dochází.

Dej smysl dnům,

co nikdo neocení.

Ať práce není jen břímě,

ale stopa, co zůstane.

Ať víme, že i ticho

má váhu, když obstojíme.

(FINÁLNÍ REFRÉN)

Tohle je práce, co nese mě dál,

neviditelný kroky, ale pevnej základ.

Rukama psaný den, co čas neodfouk,

i když svět nevidí, já vím, že jsem šel.

Tohle je práce, tichej chrám,

kde místo modliteb zní pot a plán.

A jestli se mě ptáš, co po mně zbyde,

tak stopa poctivosti… v tom, co přijde.