Sklepní okýnko zabedněný, slyším jenom křik,
říkal, že slyší hlasy, co nechtějí s ním ten život žít.
Byl to jenom jeden člověk, ale uvnitř nebyl sám,
ten druhý zmrd mu cosi do uší šeptal.
Slyšel jsem to praskání, ne dřevo, ale kůže,
ten pach spálenýho masa, co nikdo nezmůže.
Kopal jsem do těch dveří, ruce od krve a sazí,
v hlavě měl jenom stíny, co ho v noci mrazí.
Hlasy v hlavě, plameny v očích,
kdo z nás dvou se vlastně v tomhle pekle točí?
Barikáda drží, venku ticho, uvnitř řev,
na rukou mám popel, na podlaze jeho krev.
Chtěli jsme ho ven, chtěli jsme ho zpátky,
teď máme v duši díry a v paměti křik Katky.
S kámošem jsme rvali futra, kouř nás štípal do plic,
v tom žáru nebyla šance, neviděli jsme fakt nic.
Vzduch byl hustej, černej, v krku pálil jako piko,
bylo už pozdě, bylo tam ticho.
Každej nádech byl boj, tohle nebyla prdel,
centimetr od toho tam zařvat taky podobným způsobem zdechli lidí plné vlaky
Plíce mi hořely, když jsme museli couvnout zpět,
nechat ho tam s těma hlasama, co do hlavy přivedl je fet
Sirény přijely pozdě, s úsměvem na tváři,
"Co si zas vyvedl?" – v očích jim září.
Známá firma, zas mají radost, že nepřestávám se dusit, vytáhnout ho nechtěli se ani pokusit.
vpochodovat dovnitř... úsměv jim mrzne na rtech,
když cejtí ten pach, když vidí, co zbylo tu ve zdech.
A pak přišly ty mrdky, lidi z kriminálky s bločkem
nezajímal je kámoš, ale čím taxe už stopnem
Řešili moje motorky , jestli jsou kradený,
v ten moment jsem pochopil, jak jsou tyhle lidi zkažený.
Michal tam ležel a oni řešili papíry a Vinka,
v tu chvíli jsem věděl, že tenhle systém je jenom hnědá dirka
Teď stojím na zahradě, dýchám čerstvej vzduch,
ale v nose mám furt spáleninu, a jedovatý puch.
Lidi se ptaj, jak mi je, koukaj na mě skrz prsty,
nevědí, že v tom sklepě zůstaly mý vlastní pocity.
Už nekoukám do sklepa, radši koukám k nebi,
ale ten černej flek mám v mysli, věř mi
[Female Vocal]
[Male Vocal]
[Male Vocal]
Každý by měl vědět že někdo pro někoho je a nekončit život tím že se jak vůl zabije.
JakobTagan