(Sloka I)
V mlžném svítání, kde kameny zpívají,
klášter se tyčí jak pevnost mezi hvězdami.
V klenbách se rodí ozvěna ticha,
těžká jak staletí, jež nikdo nevzdychá.
Benediktini kráčí chladnou síní,
v tunikách bílých, v duchovní vině,
a sbor mnichů zapaluje temný chrám,
když gregoriánská modlitba stoupá k branám.
(Pre-Chorus)
A varhany duní, až kámen dýchá,
temný nápěv v labyrintu vzdychá,
smyčce se třesou jak vítr z hor,
když probouzí se starý sbor.
(Refrén)
Ó, monastýre z věků stínů,
kde orchestr rozechvívá hloubku vínů,
z hlubin chóru zní naléhavý hlas,
jenž v temných světech přeseká čas.
Benediktini zpívají v ozvěnách noci,
v tóninách, které skrývají moci,
a jejich píseň v majestátu zní,
jak proroctví z dávných, zapomenutých dní.
(Sloka II)
V zahradách ticha kadidlo stoupá,
když mladý mnich v pergamenu slova loupe.
Černé noty na pergamen padnou,
jak kapky inkoustu v kroniku zrádnou.
Na oltáři svítí jen jedna svíce,
světlo se láme v slzách relikvií,
a smyčcový orchestr v hluboké tmě
rozezní chrám v posvátné vlně.
(Pre-Chorus)
Tympány bijí jak kroky bohů,
jež sestoupili v klášterní osu,
a harfy šeptají v opuštěném dvoře,
kde věčnost tančí v melancholické chore.
(Refrén)
Ó, monastýre z věků stínů,
kde orchestr rozechvívá hloubku vínů,
z hlubin chóru zní naléhavý hlas,
jenž v temných světech přeseká čas.
Benediktini zpívají v ozvěnách noci,
v tóninách, které skrývají moci,
a jejich píseň v majestátu zní,
jak proroctví z dávných, zapomenutých dní.
(Most) – (Orchestrální Gradace)
Sbor Dies Irae se zvedá z hlubin,
v klenbách duní, až zavibruje stín.
Varhany trhají noc na dvě strany,
a smyčce víří jak pád rozvázané brány.
V kryptě, kde spí bratři beze jmen,
kroky mnichů mění se v hromový zem.
A bílý chorál, čistý jak sníh,
letí k nebesům v ohnivých vlnách svých.
(Sloka III) – (Tiché Orchestrální Intermezzo)
Pod starou freskou anděl mlčí,
čas se ztrácí mezi svícemi vlčí.
Bratři sedí v tichém kruhu,
modlitba proudí v pokorném duchu.
„Ora et Labora“ šeptá starý mistr,
když zapisuje vůni stoletých bister,
a každý tón z varhan padá
jak hvězda, která plní slova řádu.
(Závěrečný Refrén) – (Monumentální Epilog)
Ó, monastýre, kde orchestr plane,
tvé stěny zpívají o věčném chrámě.
Benediktini v černozlaté záři
nesou svou víru na křídlech oltáří.
Až poslední tón v obloucích zhasne,
a noc klenutou bránou zhasne,
v ozvěnách časů zaznívá dál
píseň těch bratří, co u světla stáli a stáli.
---
Logistik
