Motor řve jak rozbitý srdce, silnice pálí pod nohama dnů, já jedu dál, i když jsem v prdeli zase, kamion je můj hrad, můj svět, můj dům. Na mapě čmárám poslední trasy, černý kruhy pod očima, žádnej spánek, miliony kilometrů, tisíce krás, a někde doma čeká můj malej spánek. REF: Hej! Motor mých dnů, táhne mě dál, kde neznám stůl ani židli. Hej! Hrdlo plný snů, silnice volá, i když srdce někdy křičí, že chybí mi lidi. Hej! Kamion je můj svět, od trajektu k pevnině, od rána až do tmy letím. Hej! Zase to otočím zpět, život na kolech bolí, ale furt ho cejtím. Na trajektu vítr řeže jak nůž, slaná voda stříká na kapotu, Afrika, Evropa, severní kruh, každý kontinent má svou vlastní notu. V kajutě sedím, koukám do tmy, telefon držím, slyším rodiny hlas, říká mi „táto, vrať se už brzy“, a mně se rozpadá hrudník zas a zas. Křižuju svět jak tulák bez stínu, jenom tachograf mě hlídá nocí, v kapse se hroutí sliby o klidu, ale výplata léčí, aspoň na chvíli pomoci. V motorech vibruje touha i vztek, benzín a asfalt — moje krevní směs, láska je jiskra, která drží mě zpět, a cestování plamen, co žene mě přes. REF: Hej! Motor mých dnů, táhne mě dál, kde neznám stůl ani židli… Hej! Hrdlo plný snů… Mosty, tunely, hraniční světla, stovky kafí a studenejch jídel, život truckera není žádná věta, je to román psanej bez pravidel. Ale když ráno uvidím slunce, jak se zvedá nad dálnicí jak král, řeknu si „kámo, vydrž do konce“, tenhle svět stojí za to, abys lil dál. Až jednou vrátím se, dám si klid, políbím ženu, obejmu syna, ale teď musím jet, nemůžu hnít, silnice volá a nic ji nezastaví, synu. Láska mě drží, když padám až na dno, a krása života je právě v tom, že i když mi sakra chybí domov, miluju cestu, asfalt a zvuk kol. REF (finální): Hej! Motor mých dnů, žil jsem je divoce, jak punk chce a jak já chci! Hej! Hrdlo plný snů, na světadílech našel jsem slzy i vlastní štěstí. Hej! Kamion je můj svět, a i když bolí odloučení, dál točit budu ten svět. Hej! A jedu pořád vpřed — život na cestách je peklo… ale krásný jak hrom!