Začít znovu

Sklenice prázdná, střecha je nízká,

hlava toulá se, mysl je riskantní diskár.

Venku ticho, jak by vše zmizlo,

ve vlaku vzpomínek, co projíždí bez přístav.

Vodka teče, hořkost na dně,

ostatní kolem, skrývaj slzy v zrcadle.

Ztráta pálí, jako dým v hrudi,

ale z hlubin stoupám, i když mě něco dusí.

Komatická noc, probuzení jak facka,

pípa pípá, nemocnice mi třeskla v dedukcích naráz.

Rehabilitace mi šeptá: "Vstaň, slabá není cesta,"

každý krok těžký, přesto v srdci jiskra, neštva.

Motivace v zrcadle zrcadlí minulé,

šance jedna, co ztráty přeměňuj v požehnané.

Starý já, pohřbívám do vzpomínek,

teď nový kráčí, proti vichřici i stínům bolavých ranek.

Vodka teče, hořkost na dně,

ostatní kolem, skrývaj slzy v zrcadle.

Ztráta pálí, jako dým v hrudi,

ale z hlubin stoupám, i když mě něco dusí.

Výdech hluboký, jak bych plnil plíce oceánem,

vstal jsem z popela, ruce spálené mý vlastním klamem.

Moje mýty zlomit, vlastní noční můry rozlomit,

ať další vlak jede tam, kde nikdo už nebolí.