Dojezd

No ty krávo došlo párno basta fidly vymalováno.

Nečum krávo, nemel mámo v hlavě mám nasráno.

Všechno se to sešlo, jinak to ani nešlo.

Sem fakt debílek snílek.

​

​Čumím na zdi, stíny tančí, v noci ticho řve,

nohy těžký jako olovo, sotva táhnu tyhle dvě.

V kapse nula, prázdný retko, v okně svítá den,

zase jsem se propadl ze snu rovnou na beton ven.

Všichni kolem hrozně chytří, každej radit chce,

já mám v očích jenom mlhu, prázdno ve lžíci.

Snílek v prachu na chodníku sbírá kousky snů,

počítám ty hodiny do konce černejch dnů.

​

​„Měl bys makat, měl bys splácet, měl bys slušně žít!“

Ale mně se z těch jejich šablon chce jenom blít.

Zavřu se do svýho světa, tam kde nikdo nevidí ten pád,

skládám rýmy ze střípků, i když mám v duši hlad.

V hlavě bordel, dráty jiskří, zkratovanej proud,

v tomhle divným kolotoči nedá se nikam plout.

Jenom stojím, držím balanc, i když padá strop,

pro ty čistý venku jsem jen další živej hrob.

​

​Ale no a co, no a co, aspoň nejsem klon,

nehraju ty vaše hry, mám svůj vlastní tón!

I když párno došlo a noc vystavila krutej účet,

moje slova budou v tmavejch ulicích dál hlučet.

Nahoď motor, pusť ten vztek a benzín do žil,

chci cejtit, že jsem tuhle divokou jízdu přežil.

Basta fidly, konec hry, píšu další řádek,

debílek a snílek, co si v hlavě dělá pořádek.