(Sloka I) Na kopci, kde nic růst nechce, jen vítr si tam píská, stojí hrad jak špatný vtip, co historii si tiskne. Cesty nikam, pole nikde, hospoda je v dálce, každý říká: „Kdo to stavěl, musel být pěkný blázen“ Kamení tam tahli zpátky, logiku to nemělo, král si řekl: „Postavíme… a radši se neptej, snad.“ Žádná studna, žádná voda, zato díra hluboká, když se díváš dolů dlouho, kouká ona na tebe zpátky – oko mé. (Refrén) Houska, Houska, hrad bez smyslu, postavenej proti zlu, ne pro bydlení králů. Housko, Housko, zavři vrátka, ať to, co leze zespoda, zůstane tam – dole, v temném sálu. (Sloka II) Říkaj, že tam házeli hříšníky na provaze dolů, když je tahli zpátky nahoru, byli bílí jak ze sněhu, bez tónů. Vlasy zešedly, oči prázdný, smích už je dávno pryč, řekli jen: „Tam dole… něco je.“ A pak už neřekli nic. Mnich tam prý maloval ďábla, co nemá žádný stín, něco s křídly, něco s drápy, něco mezi nocí a dnem. A tak místo trůnu, místo slavný síně, udělali kapli – betonové víko na pekelný skříni. (Refrén) Houska, Houska, hrad bez smyslu, tady se nebránil král, ale svět před sebou samým. Housko, Housko, zamkni díru, ať to, co čeká trpělivě, zůstane snem a ne probuzením. (Sloka III) Turisti se smějou, fotí, dávaj smajlík na síť, ale noc tu má jiný pravidla, jiný rytmus, jiný klíč. Když měsíc sedí nad věží a les najednou mlčí, slyšíš kroky, co nikam nejdou, a smích, co nepatří živým. Hrad nestojí „protože jo“, hrad stojí „aby něco ne“, je to zátka v láhvi světa, co prasknout nesmí – ne, ne, ne. Tak až se budeš ptát, proč zrovna tady, uprostřed ničeho, odpověď je jednoduchá: protože pod tím je všechno. (Most) Když se země jednou zeptá nebe, kdo hlídal hranici snů a tmy, Houska tiše odpoví za sebe: „Stál jsem tady. A stačilo to. Zatím.“ (Refrén – finále) Houska, Houska, hrad bez smyslu, nejrozumnější bláznovství, co kdo kdy postavil. Housko, Housko, díky za ticho, radši hrad na špatným místě… než peklo na tom správným.

HRAD, CO SE NETVÁŘÍ NEVINNĚ