Ukrajina 5

Ukrajina

​

Černá země, kdysi plná zlatých klasů,

dnes plná bolesti, zlomených hlasů.

Zničené domy, osud rozervaný,

matka co syna oplakává, v slzách utopená.

Dětské oči, co viděly jen hrůzu,

jak se den plný smíchu měnil v hrůznou slzu.

Ukrajinský lid, co se brání za svou zem,

čelí temné síle, co přišla s rudým dnem.

​

Na obou stranách, v očích stejná hrůza,

otcové a synové, bojují za cizí touhy.

Jako včely uvězněné v hnízdě,

vězni války, co se točí v kruhu.

Na druhé straně, ve sněhu a mrazu,

voják s tváří unavenou, ve svém vlastním kvasu.

Máma se ptá: Proč to všechno, synu?

On však neví, jen poslouchá rozkazy, co ho nesou.

Řekli mu, že jde zachránit bratra,

že musí bojovat proti fašismu, vrahům a zlu.

Ale v očích muže, na něhož střílí,

vidí jen strach, podobný svému vlastnímu.

Na obou stranách, v očích stejná hrůza,

otcové a synové, bojují za cizí touhy.

Jako včely uvězněné v hnízdě,

vězni války, co se točí v kruhu.

​Příčina

A proč to všechno, kdo to vůbec chtěl?

Touha po moci, staré rány, co se nikdy nezacelily.

Strach z cizích slov, z jiných ideálů,

někdo si myslel, že má právo na cizí slávu.

Hra velmocí, kde jsou lidské životy jenom figurky,

kdy se cennosti a lidskost mění v hříčky.

A tak se bojuje za něco, co nikdo nechce,

až skončí ti, co na bojišti klečí.

Nikdo nevítězí, všichni prohrávají,

všichni co válku přežijí, jen s prázdnými rukama stojí.

Jenom ticho zůstane, plné bolesti,

a ti, co zemřeli, už neuvidí slunce