Untitled

Stiskněte srdce do dlaní

​

Kde řeka Vltava se líně točí,

a Karlova mostu kamení je svědkem,

stál jsem tam, v očích bol, v duši mi hořelo,

že lásku, co hledám, nenajdu ji jen tak.

Přes rameno hodil jsem si kabát starý,

a počítal už roky, co jdou pryč,

a v Praze, co je plná svatých záhad,

jsem hledal naději a lásky klíč.

​

U sochy Nepomuka svatého jsem si kleknul,

a do dlaní se stiskla prosba má,

prosil jsem, ať pošleš mi tu pravou,

tu Janičku, ať není to jen sen, co se mi zdá.

Prstem jsem se dotkl kříže, dlaní třpytivé,

a modlil se, ať už nebloudím jen sám,

ať najdeš mi Janičku, tu moji jedinou,

co srdce otevře a do něj vstoupí tam.

​

Tenkrát se stalo něco, co se nedá vysvětlit,

jak záblesk světla, co se v noci mihne,

přes rameno se otočila, usmála,

a Janička, jak z nebe spadlá, stála blízko,

v očích měla hvězdy, jako by mi říkala,

že čekala, až osud nás spojí v pár,

na tomhle mostě, kde se modlívám.

​

U sochy Nepomuka svatého jsem si kleknul,

a do dlaní se stiskla prosba má,

prosil jsem, ať pošleš mi tu pravou,

tu Janičku, ať není to jen sen, co se mi zdá.

Prstem jsem se dotkl kříže, dlaní třpytivé,

a modlil se, ať už nebloudím jen sám,

ať najdeš mi Janičku, tu moji jedinou,

co srdce otevře a do něj vstoupí tam.

​

A od té doby most už není jen most,

je to místo, kde se zrodila láska,

kde kámen dýchá staré příběhy,

a kde jsme si slíbili, že navždy budem my,

na tomhle mostě, na tomhle místě,

se plní sny a modlitby se plní.

​

Díky ti, Nepomuku svatý,

za dar, co jsi mi poslal,

na Karlově mostě, v srdci Prahy,

Janičku jsem si vymodlil.

A teď už jdeme spolu dál...