Romantika dřina je.

(Sloka 1) Klíč v zámku cvaknul, splněnej sen, bílý prosinec začal ten den. Krajina tichá, jak od Lady obraz, v krbovkách praská, venku je mráz. Všude ta krása, Ladovská zima, vlněnej svetr, je nám tu prima. Protáhnu záda, když odhazuju sníh, romantika v horách, v očích máš smích.

(Refrén) Jenže sníh padá, zas padá a padá, příroda dává nám do těla ráda. Okapy utrhl ledový plát, nevadí, tohle mám přece tak rát! Za tenhle klid to všechno stojí, i když se okapy ve sněhu bojí.

(Sloka 2) Vánoce bílé, jak z pohádky v televizi, problémy světa v závějích mizí. Jenže ten sníh, co se na střechu snes, okapy utrhl – podruhé, dnes! Zase ho házím, už mě to nebaví, takhle si chlap zdraví nespraví. Leden se připlížil, bílá je tma, východ je zatarasen, cesta je zlá.

(Sloka 3) Musím jít vyhrnout, abysme vyšli, jinak jsme o tuhle svobodu přišli. Únor nás vítá, dřevo už došlo, všechno to teplo komínem prošlo. A okapy? Zase jsou na zemi v kuse, klempíř se směje, má mě za pokuse. Sháním pár polen a řemeslníka, Landovská zima mě do zad teď píchá.

(Sloka 4) Auto už týden pod závějí spí, o suché cestě si jenom tak sní. Zas beru hrablo, už je to moc, házím ten sníh celou dlouhou noc. To snad není možný, zas vločka letí, jsem vězněm bílého neštěstí, dětí! Z romantiky zbyl jen bolavý hřbet, proklínám mráz i tenhle bílej svět.

(Závěr) Duben je tady a slunce má sílu, konečně vidím tu zelenou chvíli. Otevírám láhev, jdu slavit ten den, že ty bílý hovna jdou konečně ven! Už nepadaj.