V mlze ranní probouzí se kraj,
kovový chlad a na štítě prach.
Rytíř jde dál, jeho osud je taj,
v očích má oheň a v srdci strach.
Řinčí mu brnění jak staré zvony,
každý krok duní jak úder války.
V prachu cest nenajdeš žádné shody –
jen stopy mužů, co ztratili známky.
Pod pancířem nosí příběh let,
jizvy co vyprávějí noc i den.
Každý boj byl jiný, každý měl svět,
kde ocel zpívala svůj kovový sen.
Kamarádi jeho kráčeli po boku,
v černé zemi nechávali pot i dech.
V bitvách pálila smrt bez pokroku,
ale jejich vůle stála jako mech.
(Refrén)
„Rytíři z ohně, z krve, z tmavých hor,
přežili údery tisíců chór.
Stáli jak skála, když svět se hroutil,
přes meče, šíp i ocel, co bouří.“
Na polích války rány zněly,
jak bubny pekla duněly nocí.
Uprostřed bitev stáli smělí,
těžké kroky, ocel v palcích i moci.
Štíty se lámaly, oheň šlehal,
vřava se zdála být posledním snem.
Ale rytíř jejich proud vždy držel,
ošlehaný prachem, vítr nad ním jen.
A přesto jednou přišel den zlomu,
kdy padli všichni – a svět ztichl zas.
Jen šepot zbraní, krev u stromu,
a rytíř zůstal v jediný čas.
Ale nezlomil se, zvednul svou čepel,
pohlédl k západu, kde světlo stál.
S poslední silou přísahal nebesům vel,
že jeho drazí nezmizí dál.
(Refrén)
„Rytíři z ohně, z krve, z tmavých hor,
přežili noc i ocelový vzor.
Statečná srdce v čase se chvějí,
ale nezmizí – žijí dál v naději.“
A tak se vrátil z bitevních stínů,
s brněním rozbitým, ale srdcem celým.
Na rtech modlitba za svou družinu,
a kroky míří tam, kde svět je světlý.
Nadechl se vzduchu nového rána,
a vítr odnesl krev z jeho dlaní.
V jeho příběhu žije družina dávná –
rytíři, bratři, spojeni v chrámu pamětí.
(Závěr)
Středověká cesta krutá a dlouhá,
ale rytíř kráčí dál, sílu má v kostech.
A dokud historie jeho jméno slouhá,
žijí i jeho druhové – v každé z hvězd.
---
Logistik
