(Sloka I)
V kraji kde vítr voní hlínou a dřinou,
stál chlap jak skála, pohled z oceli,
Dukovany hučely nocí i dnem,
on znal ten rytmus, znal každý sten.
Ruce jak svěrák, srdce z poctivé krve,
čas měřil směnám, ne hodinám v krčmě.
Když siréna zpívala svůj kovový zpěv,
věděl, že práce má smysl i řev.
(Předrefrén)
V hlavě mu zněly kytary z nebe,
temný hlas, co říká: nevzdávej se!
(Refrén)
František z Budíkovic, bourák z betonu a snů,
život ho koval jak železo v žáru dnů.
Teď zvedá sklenku, svobodu má v dlaních,
metal mu hoří v očích i ve vzpomínkách ranních.
(Sloka II)
Dnes ráno vstává, slunce má blíž,
nečeká rozkaz, jen vlastní kříž.
Kotle vystřídal měděný sud,
ze švestek teče pravdivý proud.
Se synem Richardem v tichu zahrad,
citrusy rostou navzdory mapám.
Listy jak vinyl, co tiše zní,
rock’n’roll v kořenech, krevní rytmy.
(Předrefrén)
Z rádia praská starý známý hlas,
šílený princ, co přežil čas.
(Refrén)
František z Budíkovic, bourák z betonu a snů,
život ho koval jak železo v žáru dnů.
Teď zvedá sklenku, svobodu má v dlaních,
metal mu hoří v očích i ve vzpomínkách ranních.
(Most)
Když noc se skloní nad Moravou,
kytara pláče dlouhou slávou,
Richard přidá hlas, dva stíny v tmě,
otec a syn, jeden sen.
Minulost duní jak starý zesilovač,
budoucnost zraje pomalu jak citrusový květ.
(Kytarové sólo – melodické)
Táhlé tóny jak parní pára,
ohnuté struny, zpěv co neuvadá,
každý tón je krok po cestě zpět,
od reaktoru k vinici, ke svobodě let.
(Refrén – finále)
František z Budíkovic, bourák co ví,
že pravda je hlasitá, když mlčíš ty.
Metal a rodina, slivovice a čas,
život je riff – a on ho hraje dál v nás.
(Outro)
Až dozní poslední akord dne,
zůstane stopa v kameni i ve mně.
Jednoduchý příběh, těžký jak kov,
František žije. A metal je domov. 🤘
Logistik
