Světlana

(SLOKA I)
Světlana přichází ráno,
když se město teprve probouzí,
v jejím pohledu je klid,
co ticho pomalu rozpouští.
Nenosí kolem sebe stíny,
jen světlo v obyčejných dnech,
a kde se zastaví na chvíli,
tam mizí únava i spěch.

(SLOKA II)
Světlana mluví jemně,
ale každé slovo zůstává,
v jejím hlase je jistota,
co pomalu zahřívá.
Není bouří ani ohněm,
je spíš ranním sluncem,
které tiše vstane nad obzorem
a dá všemu nový směr.

(REFRÉN)
Světlano, svítíš potichu,
jak den, co začíná znova,
v tvém světle mizí pochybnost
a srdce se nebojí znova.
Světlano, když stojíš blízko,
svět je klidnější a blíž,
v tvém pohledu je odpověď
na otázky, které skrývám v nitru.

(SLOKA III)
Světlana drží naději
bez velkých slov a slibů,
v jejím tichém úsměvu
je víc než tisíc důvodů.
Nespěchá za potleskem,
nechce být středem dní,
a přesto kde se objeví,
tam všechno získá jasnější rys.

(MOST)
Možná ani neví,
kolik světla rozdává,
kolik temných chvil promění
v něco, co se dá unést.
A možná právě v té skromnosti
je její krása,
protože skutečné světlo
nikdy nepotřebuje křik.

(REFRÉN)
Světlano, svítíš potichu…

(OUTRO)
A když večer zavře den
a hvězdy vystoupí výš,
Světlana zůstane v srdci
jako světlo, co nezmizí.

Romantic luminous ballad, soft piano, strings, warm male vocal, gentle emotional build up, tender mood