--- V údolí, kde Mlečná Dolina stoupá k nebi jako mléčný dým, kde staré zdi pamatují hromy válek a ocelový rým, tam válečníci povstali, když z popela zbyl jen prach, v očích jiskry ohně, v duši hněv a v rukou nebeský strach. Nad krajem hučí rohy, zní volání pradávných dnů, armáda stínů se valí přes hřebeny solných dnů. Na praporech jablko rudé jak krev muže v boji, a v měchu hruškovice čeká pro ty, kdo se nebojí. (Sloka 1) Slunce se lámalo o štíty, o čepele z mrazivých nocí, vichr nesl vůni medu, co připomínal dny bez zlých mocí. Dnes však není čas snít, dnes se nelze vracet zpět, válečník pohlédl k obloze a přísahal, že musí svět zachránit od temných hord, co ničily sůl i úrody, že cukr z kraje sladkého už nezkazí jed jejich škody. Bouře duněla v jejich hrudi, když bubny začaly znít, a každý věděl, že tento boj už nikdo nemůže opustit. (REFRÉN) Zvedněte meče, zde v Mlečné Dolině stůjte! V jablku síla, v hruškovici oheň, med nás spojte! Sůl na rtech pálí, cukr krvácí jak dávné vinice, my jsme bouře národů – synové ocelové pravice! (Sloka 2) Kráčeli vpřed, až země duněla a vzduch se třásl, a nelidský křik nepřítele se k obloze třikrát vznesl. Zbroj jim zčernala kouřem, když proráželi řady tmy, a každý krok byl jako příběh vytesaný do skály. Tam padl první, druhý, třetí, tam se zlomil stínový kruh, když velitel pozvedl roh a napil se hruškovice z plných kruh. „Za údolí! Za naše!“ křičel, med mu stékal po bradě, a vojáci se znovu zvedli, i když stáli v smrti zahradě. (Sloka 3) Ocelová lavina rozdrtila tváře démonů i strach, v jabloni rozkvetly plameny, ve větvích zpíval jejich pach. Sůl se míchala s potem, cukr s krví padlých mužů, a země rudla, jak se svět měnil v jedinou bouři nožů. V posledním úderu se nebe rozevřelo, a Mlečná Dolina zabouřila jak rozpadlé peklo. Tam, kde hrom udeřil, stála skupina hrdinů, unavená, raněná – ale stále věrná svému činům. (REFRÉN) Zvedněte meče, zde v Mlečné Dolině stůjte! V jablku síla, v hruškovici oheň, med nás spojte! Sůl na rtech pálí, cukr krvácí jak dávné vinice, my jsme bouře národů – synové ocelové pravice! (Sloka 4) A když se ticho rozlilo nad krajem, válečníci věděli, že vyhráli nejen čepelí, ale srdcem. Že Mlečná Dolina zůstane stát, sladká jako cukr, hřejivá jako med a pevná jako sůl starých mužů. Proto zvedli poháry k obloze, připili na svět nový, na jablka, na hruškovici, na dny míru i válečné slávy. Neboť dokud jejich píseň zní, nikdo nezlomí jejich sílu, a ocelová armáda se zrodí pokaždé – z vůle lidu. ---

Mleczna Dolina