---
V údolí, kde Mlečná Dolina stoupá k nebi jako mléčný dým,
kde staré zdi pamatují hromy válek a ocelový rým,
tam válečníci povstali, když z popela zbyl jen prach,
v očích jiskry ohně, v duši hněv a v rukou nebeský strach.
Nad krajem hučí rohy, zní volání pradávných dnů,
armáda stínů se valí přes hřebeny solných dnů.
Na praporech jablko rudé jak krev muže v boji,
a v měchu hruškovice čeká pro ty, kdo se nebojí.
(Sloka 1)
Slunce se lámalo o štíty, o čepele z mrazivých nocí,
vichr nesl vůni medu, co připomínal dny bez zlých mocí.
Dnes však není čas snít, dnes se nelze vracet zpět,
válečník pohlédl k obloze a přísahal, že musí svět
zachránit od temných hord, co ničily sůl i úrody,
že cukr z kraje sladkého už nezkazí jed jejich škody.
Bouře duněla v jejich hrudi, když bubny začaly znít,
a každý věděl, že tento boj už nikdo nemůže opustit.
(REFRÉN)
Zvedněte meče, zde v Mlečné Dolině stůjte!
V jablku síla, v hruškovici oheň, med nás spojte!
Sůl na rtech pálí, cukr krvácí jak dávné vinice,
my jsme bouře národů – synové ocelové pravice!
(Sloka 2)
Kráčeli vpřed, až země duněla a vzduch se třásl,
a nelidský křik nepřítele se k obloze třikrát vznesl.
Zbroj jim zčernala kouřem, když proráželi řady tmy,
a každý krok byl jako příběh vytesaný do skály.
Tam padl první, druhý, třetí, tam se zlomil stínový kruh,
když velitel pozvedl roh a napil se hruškovice z plných kruh.
„Za údolí! Za naše!“ křičel, med mu stékal po bradě,
a vojáci se znovu zvedli, i když stáli v smrti zahradě.
(Sloka 3)
Ocelová lavina rozdrtila tváře démonů i strach,
v jabloni rozkvetly plameny, ve větvích zpíval jejich pach.
Sůl se míchala s potem, cukr s krví padlých mužů,
a země rudla, jak se svět měnil v jedinou bouři nožů.
V posledním úderu se nebe rozevřelo,
a Mlečná Dolina zabouřila jak rozpadlé peklo.
Tam, kde hrom udeřil, stála skupina hrdinů,
unavená, raněná – ale stále věrná svému činům.
(REFRÉN)
Zvedněte meče, zde v Mlečné Dolině stůjte!
V jablku síla, v hruškovici oheň, med nás spojte!
Sůl na rtech pálí, cukr krvácí jak dávné vinice,
my jsme bouře národů – synové ocelové pravice!
(Sloka 4)
A když se ticho rozlilo nad krajem,
válečníci věděli, že vyhráli nejen čepelí, ale srdcem.
Že Mlečná Dolina zůstane stát, sladká jako cukr,
hřejivá jako med a pevná jako sůl starých mužů.
Proto zvedli poháry k obloze, připili na svět nový,
na jablka, na hruškovici, na dny míru i válečné slávy.
Neboť dokud jejich píseň zní, nikdo nezlomí jejich sílu,
a ocelová armáda se zrodí pokaždé – z vůle lidu.
---
Logistik
