Zrodil jsem se v bouři, v noci, co trhala svět,
blesky řvaly kolem domu, jak kdyby chtěly vzít mě zpět.
První nádech byl jak úder do kovový brány,
rozkřičel jsem tmu a hvězdy padaly jak posvátný rány.
Dětství byl chaos, běh v prachu a smích,
kolena sedřená do krve, ale duše byla v mých
malých rukou pevná jak ocel, co se teprve kalí —
každej pád mě učil vstát, i když mě všichni svalí.
V pubertě svět hořel: sny, lásky, zrady,
bitvy v hlavě, co drtily noci na střepy a prach všady.
Ale srdce, i když raněný, nepustilo plamen ven,
chtěl jsem prorazit temnotu, ať to stojí celej den.
Ref 1:
Život je kovadlinka, kde osud mlátí řetězem,
od kolébky až k hrobům jdem s ohněm v těle a železem.
A kdo se nezlomí, ten zůstane až do konce stát,
srdce zní jak metal — nenechá se nikdy brát.
Mládi přišlo jako výbuch, první práce, první šrámy,
první noci, kdy jsem pochopil, že čas není nikdy s námi.
Padal jsem i vítězil, jak válečník bez zbroje,
ale s každým vítězstvím jsem rostl — měl jsem víc než trofeje.
Poznal jsem lásku v největším hřmění,
byla jak bouře, co mě zvedla z kolen, když jsem padal do stění.
Naučila mě milovat, držet, postavit se tmě,
a když přišlo zklamání, přežili jsme — peklo i slunce v jedné dně.
V dospělosti jsem budoval svůj svět z potu a hlíny,
rukama jsem měnil sny na domy a prázdnotu na činy.
U řeky, v lese, v krámě, v práci — nechal jsem duši všude,
a každý můj krok říkal: „Nezastavíš mě, dokud budu.“
Ref 2:
Život je kovadlinka, kde čas nás mlátí bolestí,
ale kdo se nebojí plamenů, v nich najde sílu k věčnosti.
A když se podíváš zpět, víš, že stálo za to jít,
protože metal žije v nás — i když už je ticho chtít.
Stáří přišlo tiše, ale já ho přijal jak krále,
s jizvami, co vyprávěly příběhy, které nikdo nezahále.
Vlasy jak popel, ruce jak starý kámen,
ale v hrudi pořád duněl kovovej, nezkrotnej plamen.
Seděl jsem u vody a učil mládí lovit sny,
říkal jim: „Nejde o roky, ale o to, co v sobě najdeš, když se zvedneš ze tmy.“
A když slunce zapadalo, cítil jsem, že je vše dopsáno,
že cesta byla správná, i když někdy byla hrana na hranu.
Až přišla poslední noc — tichá, hluboká jak hrob,
nebyl v ní strach, jen klid a světlo, co rozřízlo strop.
Usmál jsem se, protože jsem věděl, že jsem žil naplno,
a metal v duši mě vedl dál, za bránu, kde už není ano nebo ono.
Závěrečný Ref:
Od křiku až k popelu, tak člověk píše svůj hlas,
dokud tep srdce vydává rytmus, co umí rozsekat čas.
A když odejdu, nech v zemi jen stopy, co nezmizí hned —
protože dobře žitej život je nejhlasitější metalovej svět.
Logistik
