(I) (PROLOG) (KATEDRÁLA Z OHŇŮ A ČERVŮ)
V puklinách chrámu, kde kadidlo hnije na kostech,
roste šarlatový mech z krve popravených světců.
Z okenních vitráží stéká vosk strachu,
a cherubí hnáty tlučou o mramor jak klepání pekelného sboru.
“Pohleď, světlo padá — a s ním každý, kdo jej zradil tmou.”
---
(II) (SLOKA) (ŠÍLENSTVÍ PROTI SVATÝM)
Oltář se láme pod vahou mých kleteb,
jazyky ohně olizují bibli v křečích agónie.
Zpívám verše v jazyce hmyzu a hniloby,
s hlasem jak roztržené víno v hrdle démona.
Svaté relikvie praskají, mění se v popel
a z popela povstává můj stín —
dlouhý, křivý, rozjitřený žárem
jak zrozený z tisíce prokletí.
---
(III) (BRUTÁLNÍ MOST) (KRVAVÝ OBRACENÝ CHORÁL)
Z temných sklepů stoupají kněží bez tváří,
jejich ústa jsou sešita žhavým drátem.
Každý jejich krok je křik,
každý jejich dech je dým.
Trhám jejich tichá evangelia
na prach, na bolest, na zatracení.
A s krví světců kreslím pečeť
na podlahu z kostí:
“AŤ NEBE ZDECHNE.”
---
(IV) (REFRÉN) (ANTILITURGIE ČERNÉHO KALICHA)
🩸 Krev místo vína, stín místo modlitby,
🩸 v mých dlaních puká světlo ve výsměchu.
🩸 Kletba kletbou se živí v chrámu propasti,
🩸 a já slavím antimši na troskách pravdy.
(REFRÉN)
🔥 Ó temnoto, rozřízni nebe hnilobným zpěvem,
🔥 až andělé zčernají strachem v mém ohni!
🔥 Ó peklo, otevři brány v rubínovém běsnění,
🔥 neboť v mém hlasu hoří konec světla!
---
(V) (SLOKA) (RITUÁL VYVRACENÍ)
Rozlomené krucifixy krvácí do kalichů,
v nichž se zrcadlí tváře zemřelých proroků.
Kněží padají na kolena,
ale jejich modlitby jsou jen steny,
jež chutnají po prachu a zoufalství.
Mezi varhany roste trnová vinice,
každý trn nese jméno toho,
kdo se modlil za světlo.
Teď je to jen maso a bolest.
---
(VI) (FINÁLE) (APOKALYPTICKÁ KATECHEZE Z TEMNOTY)
Když poslední světice shoří jako loutka ze vosku,
když zvonice praská v uhelný vír,
stoupám po žebříku z žhavých žiletek
a s úsměvem trhám nebeskou kopuli.
Z ní padá déšť ohně, špíny a výkřiků —
a já v jeho stínu pronáším poslední slovo:
**„TEMNOTA JE PRAVDA.
SVĚTLO JE OMYL.“**
---
Logistik
