(SLOKA I) Pod prachem bitev, kde kováři bozi vykuli v plamenech srdce, co nezlomí hrozby, tam rodí se legenda, co čas nedokáže spálit, ocel, která pamatuje krev i pýchu králů v dáli. Každý úder kladiva zpíval píseň věků, každá jiskra byla gnóm, co tančil v popelu člověku. V hlubinách kovárny rodí se válečný tón, v něm duše bojovníků i celých zapomenutých tron. (SLOKA II) Hrdla válečníků řvou jako bouře hor, štíty pukají, jak by v nich sídlil starý vzdor. Mezi nimi stojí ten, kdo slyšel hlas kovárny, ten, kdo ví, že ocel není jen zbraň – je to slib obrany. V očích má žár výhně, v rukou tluče vlastní osud, když meč jasně zavibruje, volá: „Neseš pravdu, nebo nenávist a blud?“ A země duní kroky vojsk, co v temnotě se valí, ocel se třpytí – je to světlo, které vede padlé krále zpátky z dálí. (REFRÉN) Tajemství oceli! Zrozená z hněvu bouří! Vzpurná, jak když bohové ve stínech mezi sebou bojují. Tajemství oceli! Nepohne jí strach ani čas! Je to hlas vítězů i hrob, co čeká na poražený hlas! (SLOKA III) Na bitevní pole dopadá déšť žhavých jisker, ocel zpívá chladně, ale mluví pravdu jasnou jako břitva, ostrá jak stisk. Je v ní odvaha otců i šepot dávných run, v každé rýze pamatuje pád říší i staletí běd a slz proud. Válečníci se narodí, zemřou a odejdou v prachu, ale meč zůstává, čeká, až nový hlas vstoupí do jeho strachu. Protože kdo drží ocel, ten drží víc než pouhé žíly kovu – drží svůj úděl, svou víru, své vítězství i vlastní smrt v rovu. (SLOKA IV) Bouře ohýbá koruny stromů, země puká, ale ocel se směje, jak by v ní žila stará vlčí ruka. Je to duch pradávných válek, co zná každý stín, ten, který říká: „Pouze síla je nic, pokud se k srdci nedostaví čin.“ Proto válečníku, když vstoupíš do arény věků, pamatuj, že ocel tě nezachrání, pokud zradíš svou krev v hněvu. Ale když ji ctíš, splývá s tebou jako bouře s nocí, a světlo z jejího ostří prořízne i poslední proroctví v moci. (MOST) Plameny šeptají, že ocel ví sama, kdo přišel padnout, kdo povstane bránit jména. Z úderů, co řvou jak hrom, z popela, co tančí jak běs, vstává písně oceli duch – starý, nezlomený les. (REFRÉN – závěr) Tajemství oceli! Zrozená z hněvu bouří! Je to slib, co nikdy neumírá, a čepel, co nikdy neklečí. Tajemství oceli! Vryté do srdcí bojovníků! Ať meč tvůj hoří v plamenech slávy – ať skončí tvé kroky na vrcholku věků!

TAJEMSTVÍ OCELE