Litomyšl

(Sloka I)
Kameny mlčí a přesto ví,
kolik tu zůstalo kroků v čase.
Ráno se opírá o náměstí
a zvony váží ticho na váze.
Stěny si pamatují dech,
když noc byla ještě mladá.
Z oken se rodil první tón,
ještě dřív než slovo: hudba.

(Refrén)
Litomyšl, město v notách psané,
kde ticho ví, kdy má znít hlas.
Zrodil se tu sen o krajinách vzdálených
a zůstal tu navždy v nás.

(Sloka II)
V chladných chodbách se učil čas
chodit pomalu, bez spěchu.
Každý krok byl jako takt,
každý pohled slibem dechu.
Nešlo jen o melodii,
ale o víru v řád a směr,
že i bolest může znít,
když má pravdu, když má tvar.

(Refrén)
Litomyšl, město v notách psané,
v každém kameni je hlas.
Co jednou zaznělo v dětských dlaních,
to zní dál — i skrz nás.

(Most)
A když dnes mlčíš, slyšíš víc,
než kolik slov se dá říct.
Hudba tu není minulost,
je to dech, co se vrací zpět.
(Závěr) (ticho → doznívání)

Litomyšl…
není jen místo na mapě.
Je to začátek tónu,
který nikdy neskončil.

Neoklasická ambientní vážná hudba s filmovou náladou, pomalá, meditativní, melancholická