(I) (Intro) )Šepoty z krypt)
V prachu oltářů, kde čas hnije,
rozpuká se svatá kůže v hadí svíje.
Varhany krvácí do stínů jak zrádná kněžna noc,
a z trhlin věků stoupá šepot:
„Roztrhni světlo — ať se rouhání stane moc.“
(II) (Antisloka) (Pád světců)
Zpívám modlitbu opačnou,
jež nese jazyk pekelníků,
přísahu k orchestrům propasti,
jež rvou kosti z poslední chvilky ticha.
Korouhve pálím, popel víří,
kde kdysi zněl chorál kajícníků.
Teď jen praskání lebek v chóru
a drápy démonů místo zvoníků.
(III) (Most) (Rituál zatracení)
Když hvězdy černají jak hřích,
když měsíc praská v rudých křečích,
otvírám kalich z popelavé krve,
plním jej zbytky víry,
jež jsem vyřezal z božích žeber.
„Blaze temnotě, která zlomí trůny světla!“
(IV) (Refrén) (Antimše)
V popelu padlých svatostánků
tančí můj stín s pekelnými kněžkami.
A pálí jazykem zvrácené liturgie
každý verš, jenž kdyžsi patřil nebi.
(Refrén)
⚰️ Zpívám antimši pro tvé pády,
⚰️ v chrámu stínů spálím všechny řády.
⚰️ Krev místo vína, lebky místo chlebů —
⚰️ a světlo dusím v plamenech hnědnu.
(V) (Slavoliturgie temnoty)
Chrličové pláčou špínu století,
jak nože cherubů rezavějí v bahně.
Vymítám světlo knutou ze žhavých řetězů,
každý verš je zvrácením v jazyku zatracených.
Kněz zkamenělý v hrůze se láme,
jeho víčka svírám v knihách ze stínů.
A v jeho ústech pálí zakázaná pravda:
„Peklo je chrám, kde není odpuštění.“
(VI) (Závěrečný soud popela)
A když poslední zvon pukne stříbrným kvílením,
já vztáhnu ruce k hořícím nebesům,
ulomím trůn světce jako shnilý kámen
a z jeho prachu stvořím nový hymnus noci:
„Temnota je věčnost, světlo jen chyba.“
Logistik
