(Sloka I)
V tichu zimy stojí město,
kde každý dech je zápas s tmou.
Dlouhé noci, krátké dny
a hlad je stále silnější než houf.
Na Něvě křupe led pod šlépějemi,
v dálce duní ocelový řev,
a lidé šeptem říkají si navzájem,
že zítřek bude zase těžší než ten dnešní hněv.
(Sloka II)
V opuštěných bytech hoří svíce,
a jejich plamen kmitá strachem.
Matky píšou dětem dopisy,
které možná nikdy nedostanou.
Každý den je zkouškou víry,
každý krok je zkouškou sil,
a přesto nikdo neodchází —
srdce města bije dál, i když sotva žil.
(Refrén)
Leningrade, město bolesti i hrdosti,
ve tvých zdech zní příběh, který nezmizí.
Tisíc dnů utrpení, tisíc dnů ticha i vzdoru,
tvá odvaha je světlem, které nikdy nezhasne.
Leningrade — ty stojíš dál.
(Sloka III)
Na frontě mlčí unavené zbraně,
jen vítr zpívá mezi troskami.
Vojáci drží poslední linii,
každý v sobě s kouskem naděje schovaný.
A když se rozezněl první ranní výstřel,
město se pomalu probouzelo,
jako by samo vědělo,
že ještě dlouho jej čeká pouť bolestí a ohněm zkoušenou.
(Sloka IV)
A přesto v těch tvářích vyhladovělých
je síla, jakou svět už nezná.
Ti, kteří zůstali, psali příběh —
ne perem, ale odvahou těžkou jako tmavá hlína.
Otcové, matky, děti… každý z nich
se stal součástí jedné stejné písně:
o městu, které žilo dál,
i když se čas zdál být navždy zkamenělý.
(Refrén)
Leningrade, město bolesti i hrdosti,
ve tvých zdech zní příběh, který nezmizí.
Tisíc dnů utrpení, tisíc dnů ticha i vzdoru,
tvá odvaha je světlem, které nikdy nezhasne.
Leningrade — ty stojíš dál.
(Závěr)
Až jednou sníh zakryje trosky,
až ztichne zbraň i poslední hlas,
přijde den, kdy děti znovu poběží ulicemi
a nikdo jim už nevezme jejich čas.
Město bolestí zrozené,
město ze stínu i plamenů,
Leningrad žije dál —
a jeho píseň nese věčnost do dalších dnů.
---
Logistik
