(SLOKA I – SAMOTA U ŘEKY)
Od jedenácti sedí Pepa na břehu jako osamělý strážce říše.
Kameny jsou studené, vítr ostrý, tráva mokrá jak po bitvě,
a jeho bunda už nedokáže zastavit led,
který mu leze pod kůži jako tisíc malých mečů.
Řeka šumí posměšně, každá vlna se třpytí jak výsměch bohů.
Pepa zatne zuby — dnes nebude slitování,
ne od něj a ne od řeky, která si z něho dělá prdel celý den.
(SLOKA II – NEBERE MU TO)
Vlasec visí nehybně, prut stojí v zemi jako zabodnuté kopí,
a Pepa cítí, jak mu mráz už dávno odnesl cit v prstech.
„Tak ukažte se, vy hovada,“ zavrčí do proudu,
ale nic — ani tah, ani malý šibalský cvrnk.
Ryby jako by se domluvily: dnes nedostaneš vůbec nic.
Jeho nasranost roste, chlad mu kouše kotníky,
ale Pepa je tvrdší než kámen pod ním.
Nepohne se. Nepovolí. Neodejde.
(REFRÉN – EPICKÝ A STUDENÝ)
Pepa, zmrzlý bojovník Davle, drží prut jako meč,
bojuje s řekou, co se mu vysmívá a neukáže jediný plech.
Od jedenácti v chladu, bez potahu, v kruté zkoušce vůle,
sedí tam dál, i když mráz do dlaní bodá jak hřebíky z katovské žule.
I když mu to nebere, i když je svět studený a zlý,
Pepa zůstává — protože rytíři vody nikdy neutíkají.
(SLOKA III – ZIMA PROTI MUŽI)
Mraky se stahují jak železné brány pevnosti,
vítr houká kolem jako chorál padlých vojáků.
Pepa přitahuje límec k bradě,
ale i tak cítí, jak se jeho tělo mění v ledovou sochu.
Hodiny plynou bolestně pomalu,
každá minuta je válka, každý nádech bitva.
Ale Pepa ví, že kdyby odešel,
řeka by vyhrála — a to nepřipustí.
(MOST – ORCHESTRÁLNÍ TEMNO)
V tichu se najednou něco pohne.
Ne patřičné zachvění prutu, jen šum listí,
ale Pepa se narovná jak generál před útokem.
Oči mu planou, i když tělo je zmrzlé k nepoznání.
„Jednou z vás dostanu,“ procedí mezi zuby,
a říční proud se zdá na okamžik zesílit,
jako by mu řeka odpověděla výzvou.
(REFRÉN II – DRUHÁ VLNA, SILNĚJŠÍ)
Pepa, pán mrazivé vůle, sedí dál na břehu jak král,
i když mu to nebere, i když ho studený vítr trhá dál.
Jeho hněv je ocel, jeho trpělivost štít,
a řeka to ví, proto ho zkouší, jak dlouho dokáže stát a být.
A Pepa stojí — promrzlý, nasraný, ale nezlomený,
protože slabí odcházejí, ale legendy zůstávají ukotvené.
(SLOKA IV – FINÁLNÍ ODPOR)
Když se nebe zlomí do šera,
Pepa ví, že má poslední šanci dne.
Prsty necítí, tvář studí, kolena dávají protesty,
ale sedí tam dál, jako by ho přibil osud samotný.
Každé zavlnění hladiny mu dává falešnou naději,
ale oči nezmrzly — sledují, čekají, bojují.
(FINÁLNÍ REFÉN – VÝBUCH CHÓRŮ)
Pepa – poslední strážce Davle, zmrzlý jako severní kámen,
sedí tam i po setmění, nasraný na svět i proud, který ho zkouší plamenem.
I když mu to nebere, i když ho řeka odmítá uznat,
Pepa je válečník — a válečníci se nevrací bez boje nazpět.
Jeho příběh je železo, jeho vůle krutá jak led,
a až se vrátí, řeka pozná, že Pepa se nikdy nevzdá — nikdy napořád.
Logistik
